"Je to hrozný, takových lidí do Čech. Vůči nim není rasismus a vůči nám je. To nikomu nevadí, že jsou zahalení jako nindži," zlobí se Monika Tišerová, která jako tisíce jiných Romů emigrovala s manželem před lety do Kanady. Některých jsme se zeptali, jak za Atlantikem vnímají migrantskou krizi v Evropě.

Temně hučí Niagara

Většina českých Romů žije na nejjižnějším cípu Kanady, který se jako tesák nějakého zvířete zatíná v oblasti Velkých jezer do USA. Právě tady teskně hučí Niagara, která se v části zvané Podkova z dvaapadesáti metrů řítí do hlubin stejnojmenného vodopádu. Dnes jde na americké i kanadské straně o konzumem brutálně znásilněnou přírodní krásu. Řeka je plná turistických lodí, na březích rostou hotely, nábřeží jsou zahlcená lidskou masou, v tlačenici se každý snaží "ulovit" selfíčko. Město Niagara Falls rozdělené hraniční řekou na dvě vypadá alespoň v centrech jako grand panoptikum atrakcí, vyumělkovanosti a nevkusu.

O několik kilometrů dál leží malé městečko St. Catherine, kde bydlí Tišerovi. Když jsem zavolal Monice Tišerové, jestli mohu dorazit, odkázala mě na manžela. "My Romové jsme asi komplikovaný, ale v Kanadě se to ztratí. Ta je otevřená a pohostinná ke všem. Nicméně jsem zvědavá, co se bude dít v Česku. Asi se u nás leccos změní. Největší pochoutka vepřový, to se asi bude měnit. Budou se stavět mešity," poznamenala přesto pro ParlamentníListy.cz. Bylo slyšet, že ji situace v Česku zajímá. Manžel Zdeněk pak do mobilu sdělil, že je na rybách, pak v práci a následně si můžeme pokecat. Cestovní plány to ale už nedovolily.

Ocelové město

Ze silnice královny Elizabethy, která odřezává malý zbytek Ontarijského jezera jako špičku doutníku, je vidět "ocelové město". Doslova a do písmene tam leží továrenská aglomerace jako z románu Julese Verna. Více než půlmilionovému přístavnímu městu Hamilton se také přezdívá Ocelová metropole Kanady a hlavní dominantou na břehu jezera jsou prostory firmy ArcelorMittal Dofasco. Na okraji mě vyzvedne Jiří Kotlár, jenž do Kanady emigroval přes USA v roce 1999. V Plzni ho prý všichni znají pod přezdívkou Bimbo. Jeho životní příběh přinesou ParlamentníListy.cz později.

Z Česka odešel po dlouhém rozhodování kvůli "cikánofóbii", která ztrpčovala život celé rodině. Pro migranty má pochopení, ví, jak se cítí. "Víš, kdybych žil někde, kde by kolem lítaly kulky, práskaly bomby a viděl na vlastní oči umírat mámy s dětma, tak tam nezůstanu ani minutu. Je jasné, že lidé ze Sýrie a Iráku potřebují pomoci. Navíc je třeba tu situaci řešit. Když budete oddalovat útok na islamisty, za chvíli sežerou celou Evropu. Všichni se jich bojí. Jsou to hrdlořezové, řežou hlavy bez emocí, dokážou vychlastat tvou krev. Škoda, že není rok 1945. Hodila by se tam atomovka a byl by klid. Takhle to tam musí vyplenit pozemní vojska a dostat ty krysy z děr," vysvětluje za cesty, jak by řešil problémy s Islámským státem.

U Bimba doma

Zaparkuje před obrovským barákem jedné ze svých čtyř dcer. Rodina pozdraví cizince a usadí ho ke stolu. "Uprchlíkům je opravdu třeba pomoci. Vždyť nám tady místní, když jsme se přistěhovali, taky nezištně pomáhali. Maďaři jsou ale hovada, ani jim nedají najíst. Ostatně ti jsou takoví pořád. Za Hitlera kradli a udávali a i teď se chovaj jako svině. Kdyby si dcera měla vzít Maďara, radši ji umlátím židlí," podotýká a dál radí, jak by měla vypadat integrace: "Nedával bych ale všechny uprchlíky na jedno místo, spíš bych je, až už si trochu zvyknou, rozestěhoval mezi normální lidi. Do bytovek, domů a na vesnice." Mezitím nám přinese manželka oběd, stejky jako kola od autobusu.

O terorismu, který stále častěji paralizuje Evropu, hovoří jako o "skrytém ďáblu", s nímž se těžko bojuje: "Nikdo dnes neví, jestli Pepa, Franta, Helmut, Nikolaj nebo Jofré není náhodou terorista. Většinu těch lidí CIA v databázi nemá, je to skrytý ďábel. S tím bohužel nic moc neuděláme." Česko prý Kotlár mít rád nepřestal. Na důkaz mi venku ukazuje auto, kde má na dveřích kufru přilepeno: "Jsem z Plzně."

Multikulturní Toronto

Po magistrále, která půlí téměř třímilionové Toronto, prý jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě, popojíždíme tak, že i okolní chodci jsou rychlejší. Bimba to dost rozčiluje, ale co nadělá. V jedné ze severních čtvrtí zastavíme, projdem brankou na zahradu, kde začíná grilovačka. "O mně nepiš, nestojím o to," upozorní hned zpočátku další z českých Romů. Podle něj lidi migrovali z místa na místo po celou historii, takže jde o normální běh dějin, a je jen na lidech, jak spolu dokáží vyžít. On sám se prý v pohodě domluvil jak ve Velké Británii, kde žil donedávna, tak i tady. Hlavní je vzdělání, jak říká a několikrát ukáže na syna: "Půjde na univerzitu, bude z něj zubař."

V Kanadě údajně žije na třicet tisíc Romů, převážná většina v provincii Ontario kolem Toronta. Hodně z nich sem prý emigrovalo před sílícím rasismem a anticikanismem, někteří se v Česku dokonce stali oběťmi násilí. Romové do Kanady odcházeli v několika vlnách, například v roce 1996. Kanada dokonce zavedla pro Česko vízovou povinnost, kterou ale později zase odvolala. Také zpřísnila podmínky pro získání azylu.

• Další reportáže ČTĚTE ZDE