Abychom byli konkrétní, připravili jsme příklad, dokumentující tvrzení, že názory vyslovované ve vysílání ČRo Plus, zejména v pořadu Názory a argumenty, nenaplňují zákon o Českém rozhlase, který tomuto veřejnoprávnímu médiu ukládá „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů…, vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti…“

Vybrali jsme aktuální téma událostí týkajících se Ruské federace – na jedné straně zítřejší setkání amerického prezidenta Bidena s jeho ruským protějškem Putinem, pak souvislosti mezi Ukrajinou a Ruskem, a pak samosebou události v Kazachstánu, do nichž RF vstoupila na základě smlouvy, kterou s Kazachstánem a dalšími zeměmi má. Z příspěvků, které zazněly během tří dnů uplynulého týdne ve vysílání Názorů a argumentů, je zřejmé, že stanice ČRo Plus dává slovo pouze a výhradně zastáncům jednoho (protiruského) názoru, opačné straně prostor zásadně nedává. Zde několik příkladů:

Adam Černý: Harašení Ruska sbližuje Finsko a Švédsko s NATO. Autor zde dospívá k závěru, že jen díky Rusku („anexe Krymu, podpora separatistických sil na východě Ukrajiny“) se severské státy postupně odklánějí od dlouholeté koncepce neutrality. Doslova píše: „Finsko a Švédsko vypracovaly společné vojenské plány pro případ nouzových situací a společně s Norskem uzavřely se Spojenými státy řadu dohod o vzájemném porozumění v oblasti obrany“. Je tu jasné smíchání faktů (severské země uvažují o své bezpečnostní politice) s podsouvaným vlastním názorem (může za to Rusko). 

Daniel Kroupa: Neustupujme ruské agresi na Ukrajině. Autor píše: „Nejdůležitější podmínkou je udržení míru v Evropě, který narušilo Rusko svým chováním vůči Ukrajině. A tomu budeme muset čelit.“ A pokračuje na tradiční notu: „Nejprve Ruská federace podnítila v dubnu 2014 povstání na Donbasu a poskytla vzbouřencům vojenskou podporu, posléze zabrala a následně anektovala Krym, tedy území Ukrajiny, jejíž územní celistvost předtím sama mezinárodní smlouvou garantovala. Učinila tak ještě předtím, než ukrajinská, demokraticky zvolená vláda mohla reálně uvažovat o vstupu do Evropské unie a do NATO. Důvodem ruské agrese tedy byla pouze skutečnost, že se Ukrajina vymkla z vazalského postavení…“ Jako obvykle, ani tentokrát se k podobným apodiktickým soudům nevyskytuje jediná věcná argumentace, jen teze, jednostranná propaganda.

Libor Dvořák: Kazašská krize vyryla vrásky na čelech obyvatel Kremlu. Autor tvrdí: „Hluboké vrásky musela nečekaná kazašská krize nepochybně vyrýt do čel obyvatel Kremlu. Právě v době, kdy se prezident Putin dopouští stále arogantnějších výroků vůči Západu a jeho zemi čekají nelehká mezinárodní jednání o ruském angažmá při ukrajinské hranici, se znenadání ukazuje, že „kazašský týl“ ani zdaleka není tak spolehlivý, jak se původně zdálo.“ Opět ryze spekulativní teze, z níž jako bychom dovozovali, že Kreml je aktivním hráčem kazašského konfliktu. Neklade se zde otázka, kde se najednou mezi normálními demonstranty vzalo dvacet tisíc ozbrojenců a rozpoutal masakr s mnoha oběťmi včetně policistů? A je pravda, že tito ozbrojenci pocházejí z Al-Kájdy, financované ze Saudské Arábie a Turecka a kdysi dávno rekrutované z řad Amerikou placených mudžahedínů, válčících v Afghánistánu proti prosovětskému Babraku Karmalovi? Chtít po autorovi poněkud širší a hlubší vhled do problému, by znamenalo zpochybnit prvoplánovou agitační floskuli o zlém Putinovi.

Alexandr Mitrofanov: Jak se „bratrská pomoc“ Kazachstánu hodnotí v Rusku. Autor praví: „Prezident Kazachstánu Kasym-Žomart Tokajev nepoužil slova „bratrská pomoc“, když ve středu oznámil, že požádal o účast na potlačení nepokojů v zemi členské státy Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), v níž hraje hlavní roli Rusko. Přesto hned v prvních reakcích v ruském veřejném prostoru termín „bratrská pomoc“ zazněl. Autor však neříká, kdy a kým bylo to sousloví použito. Čili se může jednat a patrně též jedná o výmysl a oslí můstek, která má odkazovat k „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ v ČSSR v srpnu 1968. Falešná analogie je, jak víme, častá manipulační technika. Autor své teze dokládá takto: „Jsme rozhodně proti účasti občanů Ruska a silových struktur Ruské federace na potlačení protestů v Kazachstánu. Pokládáme vyslání ruských jednotek za zločin proti lidu Ruska a Kazachstánu.“ Což je prohlášení, které vzniklo na půdě amerického Kongresu a nese 100 (sic!) podpisů. Nejde ovšem o 100 kongresmanů, ale i lidi zvenčí. Mitrofanov sám výslovně jmenuje ruského opozičního aktivistu Litvinova. K tomu není třeba nic dodávat.

Jefim Fištejn: V předvečer dalšího historického úspěchu. Autor hodnotí předběžné možnosti výsledků setkání Biden – Putin a konstatuje: „Za likvidaci všech občanských a politických svobod, za uvěznění odpůrců se (Rusko) více nestydí, ba naopak – vidí v brutálním autoritářství věcnou alternativu k slabošskému a neúčinnému západnímu pojetí demokracie. Toto poznání bude odteď strategickou doktrínou ruských vůdců, ať už se budou jmenovat Putin, nebo nějak jinak, to přijde nastejno. Sebevědomé a okázale imperiální Rusko bude nadcházejícími jednáními mlčky uznáno za reálného partnera Západu.“ Možná má autor pravdu, možná nemá. Chybí protinázor. Jako ve všech výše zmíněných případech.