„Před 79 lety začali nacisté s vyvražďováním obyvatel středočeské obce Lidice,“ začíná článek na webu České televize. Přitom nelze předpokládat, že by všichni vykonavatelé masakru, nebo jen všichni jeho organizátoři, byli členy NSDAP, německé nacistické strany.

Nad označením „nacisté“ pro pachatele zločinů za časů druhé světové války a protektorátu se někteří pozastavují dlouhodobě.

„Podle České televize vraždili a odvlékali do koncentračních táborů nacisté (bez uvedení národnosti). Zřejmě ve druhé světové válce neexistovalo Německo, ale jen jakýsi "nacististán",“ poznamenala Jana Bobošíková. Ta se chce tématu verbálního zakrývání bolavých historických míst věnovat v dalším díle svého internetového pořadu Aby bylo jasno.

Právník Pavel Hasenkopf se pak na pojmenovávání viníků podíval z odborné stránky. Pro veřejnost téma zpracoval v duchu lekcí německého jazyka z České sody.

Termín „nacista“ je totiž často směšován s termínem „nacionalista“, což umožňuje tvrdit, že za hrůzy holocaustu mohla myšlenka nacionalismu, aniž by se příliš zdůrazňovalo, kdo se této myšlenky chopil.

Podle Hasenkopfa, experta na mezinárodní právo, je ovšem mezi nimi zásadní rozdíl. Nacionalista je „člověk, který chce vysvobodit svůj národ z nějakého područí“. Třeba v exilu se skrývající předseda katalánské vlády Puidgemont je katalánský nacionalista.

„Nacionalista má tendenci rozbíjet mnohonárodnostní říše vzniklé původně na neetnickém principu, protože v nich nemůže dýchat,“ vysvětluje Hasenkopf. Pozice „nacionalisty“ je tedy obranná.

Nacista je něco zcela jiného. „Ten nerad vidí, když v jeho zemi dýchají ještě nějaké jiné národy. Chce své území vyčistit a mít ho jen pro své soukmenovce,“ vysvětluje právník. Nacista je tedy z principu naladěn nikoliv obranně, ale útočně.

Německý nacista je pak ještě o úroveň výše, než jiní nacisté. „Nestačí mu vyčistit jen své vlastní území, ale chce i sousedovo, ideálně bez souseda,“ vysvětluje. I sousedovo území chce pak vyčistit od nežádoucích ras. Ideální variantou je pro něj zlikvidovat je po celém světě.

„Nikde jinde na světě nezískal nacismus tak širokou společenskou podporu, jako v Německu,“ dodává historický kontext. Adolf Hitler se nedostal k moci žádným pučem, ale vítězstvím v celostátních volbách. „Žádný jiný národ na světě se neztotožnil s nacismem a nepřijal jej za svůj tak, jako národ německý,“ dodává.

Z pohledu mezinárodního práva je navíc Spolková republika Německo zcela jednoznačně nástupcem Třetí říše, na kterého přešly všechny závazky. Tedy i odpovědnost za rozpoutání druhé světové války a všechny zločiny, které byly spáchány, včetně vyhlazení Lidic.

Německo tedy nese za lidický masakr odpovědnost a není důvod ji schovávat za označení vládnoucí strany. Pokud se někteří domnívají, že se to nesluší, protože se Německo „polepšilo“, tak je to zcela irelevantní a na věci to nic nemění.

V souvislosti s Českou televizí se při letošní lidické pietě vzpomínalo i na paní Marii Šupíkovou. Jedna z nejvýznamnějších představitelek lidické paměti zemřela letos v březnu, aniž by se dočkala od České televize omluvy nebo jakékoliv reflexe za reportáž Reportérů ČT, která nařkla její maminku, že udala protektorátní policii svou podnájemnici. Důkazem v kauze, se kterou přišel germanista a historik Vojtěch Kyncl, byl zápis učiněný místním policistou tři roky poté po skončení války.

Silným momentem letošní připomínky byl návrat nejmladšího z lidických dětí Pavla Horešovského do tělocvičny kladenského gymnázia, kde byly lidické děti odděleny od svých matek. Následně většina z nich skončila v koncentračních táborech, několik bylo vybráno na převýchovu do německých rodin. Lidické ženy rovněž skončily v koncentračních táborech. Všichni lidičtí muži nad 15 let byli v té době již postříleni přímo v Lidicích.