„Ještě z časů České a Slovenské federativní republiky máme zkušenost, jak se instrumentalizovaly, abych to tak diplomaticky řekl, jisté záznamy,“ uvedl k problematice archivů a seznamů současný velvyslanec Slovenské republiky v ČR Peter Weiss.

Je naše společnost díky lustracím zdravější?

„Ján Budaj, lídr Veřejnosti proti násilí, který byl politicky popravený přes spis, a jeho souputník Vladimír Ondruš, v této souvislosti hovořil o tom, že to byl atentát na něžnou revoluci. Tím, že Ján Budaj byl v čechoslovakistických kruzích opozice považovaný za příliš národního politika, tak se to interpretuje tak, že byl jednoduše „odpálený“, aby svými názory nedělal problémy. Druhá interpretace je, že to byla otázka morálky, zásad a když se lustrace daly jako podmínku na kandidátku politických stran, a když se našel záznam, bylo zapotřebí, aby ten člověk odešel. Když jsme o tom rozhodovali, tak jsem se řídil velmi jednoduchou zásadou. V demokratickém právním státě nesmí platit stalinská větička „když se kácí les, létají třísky“. Možná by stálo za to udělat takový výzkum, zda je česká nebo slovenská veřejnost mravně politicky zdravější, jestli lustrace byly nebo nebyly přísnější. Po 29 letech se podívat na praxi, co to přineslo,“ vybídl Petr Weiss.

„Je demokracie pevnější? Souhlasím s tím – mám bezpečnostní prověrku, dvakrát jsem ji dostal –, aby člověk nebyl vydíratelný, jestli jsou o něm nějaké záznamy, které evokují, že by se mohl dostat do problémů. Využívejme to pro lidi, kteří potřebují bezpečnostní prověrku, ale vyřizování si účtů ex-post...“ posteskl si řečník.

Mnoho malých ryb, mnoho smutných osudů

„Když vlastně morálně problematické se stávají ty malé rybky, které uvízly v síti... Možná se v budoucnosti dozvíme, jak to vlastně bylo se skartací těch podstatných dokumentů, zda opravdu byly skartované, nebo jestli je někdo nemá jako mocenský nástroj,“ podtrhl jednu velmi „ošemetnou“ věc Weiss.

„Prostě, 29 let po změně moci je k tomu potřeba udělat nějakou zkušenost, nepokračovat v praxi, protože čím jsme dále od toho převratu nebo revoluce, tak tím je to účelovější. V podstatě zredukovat morálku na to, jestli byl záznam u StB, a přitom se nediferencuje, zda jste byli v ekonomické sféře, nebo na úseku boje s nepřítelem, a všechno se to dává do jednoho. Možná Ústavy paměti národa by si mohly udělat takovou komparaci vývoje v Česku a na Slovensku, co to vlastně fakticky přineslo, v čem je kvalitativní výhoda nebo přínos pro demokracii, zda postupy byly měkčí nebo tvrdší. Vím ad hoc případ od případu. Ján Čarnogurský se z disidenta, z pronásledovaného člověka stal známým obhájcem lidí, kteří padli do této lustrační sítě. To jsou dramata – rodiny, děti. Mají být oběťmi i děti? Opravdu jsou jakési jazýčky na vahách, jestliže jejich rodiče kdesi byli uvedeni. Jaký efekt to za těch 29 let přineslo? Ohazovat se blátem, zda někdo byl tam nebo tam, to je stále účelovější a účelovější. To je jedno s těch tisíců traumat, která zažívají občané České i Slovenské republiky,“ konstatoval ne příliš optimisticky za velké pozornosti přítomných Peter Weiss.

Milan Syruček připomněl prezidenta Beneše: „Beneš byl pro své vztahy se Sovětským svazem od dvacátých let nařčen, že je sovětským agentem, dokonce pod číslem 19. A víte, kdy se plně prokázalo, že to není pravda? V roce 2009!“ překvapil přítomné novinářský nestor, autor desítek knih literatury faktu.

Skartovat!

Slovo pak měla bývalá ministryně Květa Kořínková: „Federální vláda věděla, jak byly skartovány důležité doklady před listopadem 1989. Byla velká poptávka a lustrační zákon bylo politikum. Tyto otázky jsme konzultovali se SRN, která měla bohaté zkušenosti z konce světové války, a také se Španělskem, které mělo rovněž bohaté zkušenosti. Vláda pak požádala Radu Evropy, aby se k návrhu lustračního zákona vyjádřila. Výsledek byl následující: Pokud bychom vám mohli něco doporučit, doporučujeme nedělat lustrační zákon. SRN a Španělsko hovořily o tom, že by se stejně stalo to, co by se stalo nám, a proto jsme se to snažili minimalizovat. Tedy potrestáni budou ti málo vinní, ti velcí viníci již budou dávno pryč. Pokud to ustojíte politicky, pokuste se lustrační zákon buď minimalizovat, nebo jej nemít,“ konstatovala Kořínková.

A pokračovala: „To byl ten problém, kterým se zabývalo i Federální shromáždění, které se snažilo při první představě, aby ten lustrační zákon odpovídal jenom doloženým dokladům s vědomím, že pokud se ukáže, že doložené doklady jsou chybné a nepravdivé, jsou zmanipulované, u soudu by se bylo možné obhájit. Samozřejmě nebyla síla, která by dokázala zdůvodnit, a to nejen ve Federálním shromáždění, a to nemluvím o České národní radě a Slovenské národní radě, aby bylo možné přímo říci – lustrační zákon nebude. Pokud by se historici věnovali srovnání, které po těch 29 letech existuje v obou republikách, tak by to musel být zákon, aby už žádný lustrační zákon nebyl tímto způsobem používán a upravován. My jsme také zvažovali, že bude platit jen po určitou dobu, ale bohužel zákon je takový, jaký je.“

Kořínková dále konstatovala, že některé archivy budou neveřejné 50, 70, 100 let. Proč to asi je, položila si otázku, a odpověděla: „To je proto, že ne vždy jsou úplné a v podstatě schopné doložit objektivní pravdivost. Musíme si také uvědomit, že i u osobních archivů může být ten pohled poněkud odlišný. Je správné, když odborníci, kteří se daným tématem zabývají, uvedou obě strany mince, tedy z veřejného archivu i z archivu dotčené osoby. Pokud bychom byli schopni politikům u nás i na Slovensku říci, pokud bychom dokázali říci, že platnost lustračních zákonů už nepotřebujeme – tak si myslím, že by to bylo jenom ve prospěch věci.“

Jaroslav Bašta k tomu konstatoval, že lustrační zákon v roce 1991 měl původně platit jenom pět let. „Teprve poté začal být právě z těch politických důvodů prodlužován.“

Italům originály, sobě nic

Badatel Adam Kratschmer dodal: „V 90. letech byly Itálii předány spisy a ‚archivy teroru‘, které první prezident vrátil s velkou slávou italskému prezidentovi v originále. To se pak ukázalo, že když se tam pohnula politická scéna a přijeli sem vyšetřovat i italští vyšetřovatelé bývalého italského prezidenta, kde ty svazky vlastně skončily,“ konstatoval.

A uvedl další příklad: „Někam se nám ztratilo... a to je docela ‚proslavená věc‘, když v padesátých letech jednomu náměstkovi vnitra otevřeli trezor a tam našli část štěchovického archivu, která se ‚ztratila‘, a to bylo 6000 karet členů KSČ, kteří pracovali pro gestapo. A tuto kartotéku do současné doby nikdo v tom baráku není schopen najít,“ uvedl na adresu „kachlíkárny“ Kratschmer. „To jsou otazníky, kdy celé bloky mizí v dějinách a někam se nám ztrácejí…“

Nejen nálezy. Tragické ztráty...

„Komise pro stíhání válečných zločinů – jedna z nejkvalitnějších, která vznikla v roce 1965 na popud Ruska, pro nepromlčitelnost byla dvacet let,“ připomněl do třetice Kratschmer. „Vznikaly z toho pamětní spisy, velmi kvalitní materiály. Počátkem devadesátých let byla komise zrušena výrokem prvního ministra vnitra a materiály byly uloženy na chodbu Generální prokuratury. Z toho se ztratilo asi 150 krabic a v Národním archivu jich zůstalo asi 340. Poslední skupina, která nebyla odstíhána, to bylo nějakých 40 lidí, kteří byli uprchlíci do Kanady a příslušníci Hlinkových gard. To se zastavilo v roce 1990.“