Pohled na volební mapu Německa, kde východ volil AfD a západ CDU-CSU nápadně připomíná jinou mapu: mapu Ukrajiny, kde v prezidentských volbách 2010 volil východ Viktora Janukoviče a západ Julii Tymošenkovou. Takovéto dvoubarevné mapy, ze kterých je jasné, že kromě vnější hranice státu existuje i mentální hranice vnitřní, nevěští nic dobrého.

Ukrajinské dilema, zda se připojit k Západu proti Rusku, anebo se držet Ruska proti Západu, skončilo tím, že Ukrajinci mezi Západem a Ruskem skončili v americko-ruském pekle. Němci mají štěstí v neštěstí. Barevná revoluce v americké režii jim nehrozí, neboť Američany už doma mají. Hranice mezi východem a západem Německa je důsledkem rozdílné historické zkušenosti. Někdo prvoplánově pohrdá východními Němci, že mají komunismem vymyté mozky. Někdo u nich naopak oceňuje, že mají na rozdíl od naivních západních Němců vyvinutá protitotalitní tykadla.

V jednom ohledu je německá volební mapa jednobarevná. Je to mapa protivládní. Němci jsou většinově znechuceni sociálními demokraty, zelenými a liberály. Problém Němců je v tom, že Alternativa pro Německo není alternativou pro CDU-CSU. Zdá se, že Němci jsou vcelku jednotní v tom, co nechtějí, ale neshodnou se, co chtějí. Obvykle se to odbude rezignovaným konstatováním, že tak to zkrátka je a nezbývá, než se s tím naučit žít. Ale skutečně nezbývá?

I my máme zkušenost s dvoubarevnými mapami. Tradičně se jinak, než zbytek republiky, zabarví v Česku Praha a na Slovensku Bratislava. Nedělá to dobrotu. Obyvatelstvo metropole je frustrováno volbou venkova a naopak. Podstatu problému vystihuje jednoduché heslo: Ať žije Praha (Bratislava)! Ale za svoje.“ Přít se, kdo koho více potřebuje, anebo kdo na koho doplácí, je oblíbené téma plamenných planých diskusí.

Až globalizace zavinila, že lidé přestali žít vedle sebe a jsou přinuceni žít spolu, i když jim to nevyhovuje. Napětí mezi centrem a periférií se nikdy neodstraní kultivací anebo dotováním periférie. Německo je ideální příklad. Bohatý západ je přesvědčen, že je chudý východ nevděčný. Východním Němcům přijde, že je ti západní vyrabovali, vytunelovali, rozkradli. Periferie je vždy předurčena periférií zůstat. A je-li tomu tak ve sjednoceném Německu, tím spíše to platí pro vztah centra a periférií v EU, anebo pro vztah USA a zbytku světa.

Tam, kde je soužití utrpením, nepomůže žádná multikulti agitace. Nakonec je to hegemon, který si z centra podrobuje periférie, ze kterých se naštvaně ozývá „Ať žije Brusel, ale za svoje!“ anebo „Ať žijí USA, ale za svoje!“ Tlak na globalizaci vytváří jako protiklad snahy o deglobalizaci. Násilnou integraci střídá touha po sebeurčení. Aliance se rozpadají, když se z partnerů stávají vazalové, kterým se nechce umírat za zájmy svého pána.

Není na škodu studovat volební mapy. Třeba proto, aby se člověk ujistil, že žije tam, kam patří. Ale také proto, aby věděl, co ho čeká. Především by měli brát dvoubarevné mapy vážně ti, kteří nežijí za své. A hlavně ti, kdo nežijí za své na periférii.