„Jsou Vánoce součástí našeho života? Ne. Jsou vánoční stromky? Ne. Silvestr? Ne. Proto musíme mládeži a našim blízkým připomínat Korán,“ popisuje Schreiber svou zkušenost z kázání. Mešita zvenku nijak nevyniká, sídlí totiž v přízemí obytného domu. „Jedinou další indicií je, že do ní vcházejí zarostlí muži,“ píše.

Jak deník dále uvádí, ani další kázání Schreibera příliš nepotěšila. „Byla v rozporu s pravidly demokratické společnosti a obecně velmi problematická. Tím nejdůležitějším v nich vždy bylo varování proti životu uvnitř německé společnosti, jak se jí nenechat pohltit a jak zůstat pevně mezi svými. Kazatelé říkali, že nikdo nemůže být muslimem a zároveň demokratem. Zdůrazňovali rozdíly mezi muslimy a ostatními – křesťany, jezídy, nevěřícími. Někdy to bylo jen v náznacích, jindy zcela otevřeně,“ říká Schreiber, který pracuje pro veřejnoprávní televizi ARD.

Někdejší blízkovýchodní zpravodaj se do povědomí veřejnosti zapsal také svým pořadem, v němž běžencům a migrantům ze zemí Blízkého východu a Afriky pomáhal začlenit se do německé společnosti. V arabštině s německými titulky vysvětloval, jak funguje německá společnost a jaké má zákony.

Během loňského roku pak poznal muslimy žijící v Německu a zejména fungování německých mešit i z jiného, méně příjemného úhlu.

Schreiber například popisuje návštěvu jedné z berlínských mešit. Imám je vítá a vyzývá ostatní věřící, aby se se členy štábu otevřeně bavili. „Jste tady vítáni, u nás podporujeme otevřenost a svobodnou výměnu názorů,“ říká anglicky s pákistánským přízvukem.

Během obecné promluvy Schreiber listuje jednou z knih ležících na stole. Ta už má však zcela jiný étos než promluva z kazatelny. Kapitola nazvaná Víra a politika začíná slovy, že „jediným tvůrcem zákonů je Bůh“, a pokračuje tvrzením, že „společnost není založena na deklaraci lidských práv“, že demokratický systém není podle Koránu přípustný a že národy jsou „nemocí Západu“. Autor se v kapitole ptá, zda už konečně nenastal čas obrátit se k islámu a přivést i nevěřící do „království božího“.

Výslovné výzvy k násilí v mešitách, které navštívil, neslyšel. „Vědí moc dobře, kde končí hranice svobody slova a co si ještě mohou dovolit,“ popisoval své poznatky pro německý rozhlas Deutschlandradio Kultur. Činnost mešit přitom není v Německu nijak regulovaná. Mešity nemají povinnost hlásit se úřadům a ty pak nevědí, kolik jich v zemi vůbec je a kde. Odhaduje se, že jich může být kolem tří tisíc.

Najít mešitu proto často není jednoduché, typické kopule a minarety mají jen některé, píše list. „Takových není zas tolik. Musel jsem se proto ptát muslimských kolegů, běženců ze Sýrie a podobně, kam se chodí modlit. Odpověděli vždy něco ve smyslu – jo, to musíš jít támhle za Lidl a pak do té budovy do prvního patra,“ říká Schreiber.