Jako jistý znak střední Evropy zmínila Vášáryová fakt, že strašně rádi oslavujeme naše prohry. Jako třeba ty, které jsme si připomínali v několika výročích v roce 2018. Ať už jde o nástup totalitní moci, ztrátu území nebo okupaci. A to od Srbska přes Maďarsko po Polsko, my všichni, kolik nás jen je.

„Základem této schopnosti oslavovat prohry je to, že se cítíme být za každých okolností obětí. Obětí historie, obětí časů, obětí sousedů, obětí těch velkých, obětí okolností,“ doplnila s tím, že v tom jsme se už naučili žít, protože být obětí a tvářit se jako oběť znamená, že potom nemusíte za nic převzít odpovědnost.

Ve střední Evropě si všímá, že máme všichni pocit, že jsme ty bílé holubice, které nikdy nikomu neublížily a naopak vždy jen velmi trpěly. Nepřehlíží, že jsme opravdu obětí našich velkých sousedů, pokud se ale prý nezbavíme pocitu, že jsme malí, bezvýznamní chudáci, nikdy nestaneme skutečně plnohodnotnými Evropany.

Podle diplomatky je velmi důležité, abychom si přiznali, že ti, kteří žijeme ve střední Evropě, jsme z tohoto území po rozpadu monarchie udělali jedno velmi nebezpečné místo. „Kde víceméně vznikly dvě světové války, zemřelo mnoho lidí, zbavili se židovské i německé kultury. Přikryli jsme se deštníky naříkání,“ uvedla a dodala, že nejlepším příkladem je Maďarsko, které pod tímto deštníkem sedí od roku 1990 a naříká, jak mu bylo ublíženo. 

„Všichni – kromě Maďarů – jsme se před sto lety těšili, až se rozpadne monarchie, dokonce jsme se o to zasadili, ale ještě stále jsme si nenašli své místo,“ míní Vášáryová a dodává, že Evropská unie a sjednocená západní Evropa nám nabídly možnost se integrovat, ale zdá se, jako bychom s tím nebyli spokojeni. Namísto toho se hledají všelijaké možnosti, s kým jiným bychom mohli být.

Nadešel prý čas, abychom k nikomu nevzhlíželi, ale abychom si udělali své domácí úkoly. I když situace nevypadá lákavě, síly na to podle diplomatky máme. „Když se na naši historii nepodíváme jako oběť, můžeme se opřít o Slovenské národní povstání, oba dva národy se mohou opřít o boom kultury a myšlenek, které vzešly ze zápasu s totalitárním režimem v šedesátých letech,“ míní.

Můžeme být podle jejích slov hrdí na to, co se v osmašedesátém a po devětaosmdesátém začalo znovu objevovat. „Na to, jak neuvěřitelně jsme zvládli náročný přechod do normálního fungování společnosti. My Češi a Slováci si musíme říct, že jsme se rozešli civilizovaně a nenechali jsme za sebou nevyřešené věci, které by znamenaly, že bychom si byli navzájem nepřítelem,“ zdůraznila.

„Jde proto jen o to, abychom si nezačali namlouvat, že síly nemáme. Že nic nemá smysl kromě toho jít v sobotu a neděli na zahrádku a tam zasadit mrkev. Tím jen sami sebe neuvěřitelným způsobem oslabujeme,“ uzavřela Vášáryová s tím, že právě to je na tom to nejsmutnější.