Začátek letošního roku byl ve znamení pokusů německých médií ututlat násilí páchané migranty na ženách během silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, na jeho konci se jedním z hlavních témat stal teroristický útok Tunisana v Berlíně. Uprostřed roku zažívalo Německo sérii útoků spojovaných s migranty, Francii šokoval masakr v Nice při oslavě státního svátku. „Když si ještě vzpomenu na opakované vyjadřování evropských politiků, kteří kaceřovali Viktora Orbána i Roberta Fica a zakrývali oči, doslova a do písmene, před probíhající krizí, a dokonce nařizovali chovat se tak i členským státům EU, zdá se mi, že zejména někteří se dostali ve svém mentorování členských států až na úroveň neomalených poručníků,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil své ohlédnutí za letošním rokem tím, čím si Evropa z pohledu ohrožení v jeho průběhu prošla.

„Jako bumerang se jim dnes vrací nejen podceňování přistěhovalecké vlny, ale také jejich zaplétání se do konfliktu na Ukrajině a pokud by občané EU měli možnost prostřednictvím voleb změnit současnou bruselskou nomenklaturu, jistě by tak učinili. A možná by to bylo lepší, než až k tomu dojde za jiných méně ‚demokratických‘ okolností. Ti přeplacení reprezentanti se už totiž předvádějí nejen jako neschopní, ale také jako směšní, vlečení událostmi, které nedokážou ovlivnit. A nevím, co je horší, zda diletantství, nebo posměch,“ přemítá politolog. Ty evropské politické elity ale větší „hrůzu“ než v migraci spatřovaly v brexitu. „Ať už jde o brexit nebo třeba o přistěhovaleckou či osídlovací krizi, je nejhorší, že reakce bohorovných volených i nevolených elit nedává naději, že by jakýkoli jimi řízený vývoj mohl být úspěšný,“ obává se Zdeněk Zbořil.

Od absurdních papalášů z Bruselu se nic ku prospěchu EU čekat nedá

Není lepšího příkladu, než jsou dva nejdůležitější politici Evropské unie. „Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, kteří kromě několika úletů – médii s radostí komentovanými – včetně podstatně většího opilství, než je připisováno českému prezidentovi, už přestali v posledních dvou až třech letech mluvit k občanům EU a dohadují se jen mezi sebou. Jejich jedinou, snadno rozpoznatelnou vlastností je strach ze ztráty funkcí, platů a náhrad cestovních výdajů. Dokonce už se chovají jako postavy Havlovy Zahradní slavnosti nebo Vyrozumění s jejich ptydepe a chorukorem, a přestože Václava Havla občas citují nebo posedávají na jeho lavičkách, vůbec si neuvědomují absurdnost svého počínání. Tak jak od nich můžeme čekat nějaké ‚dobré vládnutí‘ ku prospěchu celé Evropské unie?“ ptá se politolog řečnicky.

Neschopnost evropských vlád jakýmkoli způsobem řešit migrační krizi způsobila, že se začaly objevovat signály o přeskupování politických sil. Naznačovaly to výsledky zemských voleb v Německu, rostoucí podpora Marine Le Penové ve Francii, Geerta Wilderse v Nizozemsku a spolu s tím i výsledek britského referenda o odchodu Spojeného království z EU. Tento trend se však zadrhl v závěru roku, kdy opakované druhé kolo prezidentské volby vyhrál kandidát Strany zelených Van der Bellen přesvědčivě nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska. „Zdá se mi, že Rakousko nevrátilo Evropu zase do ‚správných‘ kolejí. Prezidentské volby v Rakousku spíše jen ukázaly, že když bruselský strach ovládne centrum, neštítí se zasahovat i na periférii,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.

Výroky předsedy Evropského parlamentu jsou vrcholem hlouposti

Nepochybuje o tom, že v Bruselu se bojí jakéhokoli volebního výsledku, který si nepřáli. „A to ačkoli ještě dávno není rozhodnuto ani o náznaku změny politiky, kterou by mohli zmínění politici nebo jejich strany učinit. Dokonce Brusel neváhá obvinit Vladimíra Putina z ovlivňování voleb ve Francii, v Rakousku, ve Spolkové republice Německo a tak dále, jen když to pomůže zakrýt jejich vlastní neschopnost a vinu za svá chybná rozhodnutí svést na někoho jiného. Drzost pana Schulze, který vyžaduje, aby se Donald Trump nejméně dva roky u něho učil, co se v Evropě děje, je – pokud to neřekl v nějakém u něho obvyklém opojení – vrcholem hlouposti a arogance. Ale ještě horší je, že mu podobné výroky opakovaně procházejí,“ tvrdí politický analytik.

Pohled na domácí scénu začíná hitparádou toho, čím se v končícím roce vyznamenali členové Sobotkova kabinetu. „Velký dojem na veřejnost udělal pan ministr vnitra Chovanec svou rychlokvašenou reformou Policie ČR. To bylo na hranici pádu koaliční vlády a neměli bychom zapomínat, že tento otřes Sobotkova vláda přežila. Na druhé straně byl pan ministr Chovanec nejviditelnější při jednáních o řešení přistěhovalecké krize, a i když víme, že to zejména on má ve svém popisu práce, dělá na občany České republiky větší dojem než mnozí jeho kolegové. Samozřejmě to má také jednoduší, když se může o svou popularitu ucházet v konkurenci s takovým vládním kolegou jako je, respektive byl, Jiří Dienstbier,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.

Ministr-operativec Herman se odpoutal od politiky koaliční vlády

Hodně dal o sobě vědět šéf resortu, který při povolebním rozdělování vládních křesel zůstává tradičně na chvostu zájmu. „Pan ministr kultury Herman se dostal do zvláštního postavení, když se jaksi odpoutal od politiky koaliční vlády a svou samostatnost projevil nejen svým proslaveným pozdravem ‚Mílí krajané‘. Vydal se na tenký led a ohrozil nejen svoje postavení ve vládě, ale také možný úspěch KDU-ČSL v nadcházejících volbách. Pravděpodobně se domnívá, že do voleb je ještě daleko a že lidé zapomenou. Anebo se nechal unést svou funkcí operativce v kauze Brady, ale ta se mu nakonec nepovedla. A tak asi budeme muset zapomínat nebo se těšit na něco podobného ještě v příštím roce na jaře,“ předpokládá politický analytik.