Klaus svůj komentář nazval „Nenechme si ukrást brexit“ a skutečně si myslí, že brexit je o „nás“. Tedy že je záležitostí všech, kteří mají k současné podobě EU výhrady a chtěli by unijní politiku změnit.

Výsledky britského referenda byly podle něj pro Evropskou unii zásadním signálem, že odpor proti současné nedemokratické, centralistické a imperiální podobě evropské integrace není záležitostí skupinky podivínů, ale skutečnou vůlí významné části veřejnosti.

Většina občanů jedné členské země se tehdy svobodně rozhodla EU opustit, protože byla nespokojena, že se o Velké Británii stále méně rozhoduje v jejím parlamentu a vládě, ale čím dál více v „bruselských byrokratických strukturách“.

Toto klíčové sdělení ale postupem času podle Klause „rozplizlo“ v debatu o detailech a technikáliích rozchodu.

Dnešní stav, kdy na jedné straně je rozpačitý a nejasný postoj britské vlády, a na druhé naopak tvrdošíjnost evropského byrokratického aparátu, je podle Klause strašlivou prohrou pro všechny evropské demokraty.

Demokraticky zvolená britská vláda je nedůrazná a nepřesvědčivá, což Klaus připočítává i premiérce Mayové, která sice respektuje vůli britských voličů, sama se ale netají svým pozitivním vztahem k EU.

Navíc prý Britové očekávali „normální vyjednávání“, ve kterém obě strany mají zájem se dobrat pozitivního výsledku. Jenže to byl při vyjednávání s bruselskými byrokraty fatální omyl.

Bruselští vyjednávači podle něj od samého počátku „zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat“. Výsledek je podle Klause z tohoto pohledu zcela logický.

Myšlenka, že současná podoba evropské integrace je chybou, se nerozšiřuje, naopak spíše trpí. A to je podle Klause chyba.

Klíčovou otázkou sporu o brexit podle Klause je, zda bude pochopen jako signál, že EU kráčí špatným směrem, nebo bude vykládán tak, že se Británie unáhlila.