Svět je geopoliticky v pohybu. A bez pochopení změn, které jsme si ještě včera neuměli představit, neodhadneme, co ze starého světa, jak ho známe, přežije a vydrží. Seriózní analýza ovšem předpokládá existenci seriózních analytiků, u kterých přání není otcem myšlenky, a jsou ochotni změnu reality připustit.

Dobrým příkladem je Michal Svatoš, který svůj komentář ke konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií uvádí důležitým konstatováním, že „na Kavkaze již neplatí, co platilo dlouhé roky, tedy že Rusko, Arménie, Irán a Sýrie stojí proti Turecku, Ázerbájdžánu a Izraeli“. Bývalí nepřátelé si po tzv. Euromajdanu v roce 2013, a hlavně kvůli protiruským sankcím a válce na Ukrajině začali uvědomovat, že mají společný zájem: vybudovat vysokokapacitní tranzitní systémy, které umožní obcházet západní sankce a propojit se s ekonomikami Indie, Číny a zeměmi BRICS.

Náhorní Karabach a Arméni se stali obětí geopolitického handlu, kdy se staří spojenci odcizují a staří nepřátelé sbližují. Místo historického spojenectví s Ruskem se Arméni, podobně jako Ukrajinci, orientovali na Západ. Náhorní Karabach ztratili krátce nato, co se pochlubili prvním společným vojenským cvičením s Američany na vlastním území. Rusko se omezuje na asistenci při arménské evakuaci Náhorního Karabachu, který formálně (díky Stalinovi) patří Ázerbájdžánu. Zatímco s arménskými křesťany má Rusko společnou víru, s Ázerbájdžánskými muslimy má (po špatné zkušenosti se Západem) společný perspektivní byznys.

Věřit Američanům, resp. kolektivnímu Západu bezpečnostní záruky, to je od Arménů stejný hazard, jako tomu je u Ukrajinců, a jak tomu příště může být v Gruzii. Spoléhat na Američany, kteří „nemají stálé spojence, ale jenom stálé vlastní zájmy“, je naivní. Toho jsou si vědomí Afričané, kde přibývají země, které rezignují na nerovné partnerství se Západem a inklinují k tandemu Ruska a Číny. Čína s Ruskem stojí i za donedávna nepředstavitelným sblížením Saúdské Arábie s Íránem, kdy vidina ekonomického profitu převážila nad odvěkou náboženskou rivalitou šíitů a sunnitů.

Tradiční velmocenská strategie divide et impera, rozděl a panuj, funguje tehdy, když se jedné straně něco hodnotného nabídne, anebo v případě mafiánské nabídky, kterou nelze odmítnout. Příčinou dnešních geopolitických posunů je skutečnost, že přibývá zemí, které nepovažují Západ za perspektivní. Nevědí, čím by jim mohl být k užitku. Současně se pak v atmosféře nastupující multipolarity přestávají Američanů bát.

Zatímco jsme soustředěni na geopolitiku, na erozi starých struktur a zrod nových, méně si všímáme, že nezávisle na geopolitice funguje globální byznys. Bez ohledu na politiky, na jejich sankce, na deklarované hodnoty a priority, a bez ohledu na formální pravidla si nadnárodní korporace dělají, co chtějí, čili to, co jim přináší zisk. Tuto situaci umožnil konec soupeření ideologií. Všude je kapitalismus, nad korporacemi, tedy nad kapitalisty neexistuje dozor. Dominance byznysu pak je důvodem, že se i politika redukovala na právo silnějšího… Někdo by to měl vysvětlit politikům, kteří mění dresy. Má to smysl, jenom když zvolí vítězný tým!