Nedělí nás dlouhý čas od doby, kdy v mainstreamových médiích vyjde článek s titulkem typu „Ukrajina prohrává. Na celé čáře“ a nebude se jednat o komentář. Tato země bohužel tvrdě zaplatí za lekci, kterou jsme my dostali již v roce 1938. Krví, životy, utrpením, penězi, ale hlavně svou budoucností.

Vyrojí se vysvětlovači. Někteří z nich jsou aktivní už teď, pláčí nad tím, že Ukrajině nebylo dáno vše, na co si jen vzpomněla hned ze začátku války, že jí nebylo Západem dovoleno a umožněno vyhrát. A zatímco jedni budou lamentovat nad tím, jak neprozřetelný Západ selhal jako v Mnichově, jak zase zradil nebohé východoevropany, kteří k němu chtěli tak moc patřit, druzí budou moudře pokyvovat, že si Ukrajina může za svá utrpení sama, protože Západu neměla nikdy věřit.

Pravdu nebudou mít ani jedni. Byť ti druzí k ní budou mít blíže. Lekce vyplývající jak pro Ukrajinu, tak pro nás ve střední Evropě, lekce, kterou jsme si měli zapsat za uši už právě v roce 1938, totiž není „nevěř Západu“ ale „nevěř na Západ“.

„Západ“ ve smyslu jednotné a spojující identity je mýtus. Je to mýtus východní a střední Evropy, tím je myšleno, že se vyskytuje zejména na těch místech, která nejsou za Západ považována. Jakožto novinář přicházím do styku s plejádou zahraničních médií i s příspěvky zahraničních politiků. Jsem též uživatel jisté anonymní diskuzní stránky, kde se scházejí a nadávají si lidé z celého světa, nemluvě o dalších sociálních sítích. Pozorování zahraničních médií, politiků i obyčejných kecálků mne vede k závěru, že na Západě žádný velký a všeobjímající „Západ“ není. Nejedná se o významnou myšlenku, nejedná se o myšlenku, která by prostupovala, formovala, tmelila a utvářela „západní“ země. Na Západě na „Západ“ nevěří. Nevěří, že občané zemí k Západu počítaných jsou nějaký jeden celek, který musí držet při sobě. Tím méně pak, že součástí Západu jsou nějaké země východní.

Myšlenka Západu na „Západě“ existuje. Ale vyskytuje se převážně u vzdělanců, u lidí zabývajících se mezinárodní politikou, nezřídka právě u těch se speciálním zájmem o východní Evropu, často dědičně zatížených. Tito lidé pak ovlivňují politiku, takže se vytváří iluze, že Západ skutečně existuje. Ale protože zbytek establishmentu nejsou věřící a obyčejní občané už vůbec ne, tato iluze pod tlakem reality nakonec padá. Jenže realita udeří jednou za uherský rok, protože nikdo neplýtvá svou energii na to, aby vyvracel myšlenku, která mu nijak neškodí, naopak, prospívá mu.

Tady na východě (nebo středu) Evropy se ale na Západ věří. Panuje tu nezdolná víra, že když se budeme dostatečně opičit po západních zemích, říkat to, co říkají, a dělat to, co dělají (leč v malém), účastnit se jejich válek, podporovat ty, které podporují a všeobecně se k nim lísat a obdivovat je, tak se jednoho dne staneme také členy Západu, budeme považováni za jim rovné, cenné a hlavně, hodné obrany před vším zlým.

Západ je myšlenka, kterou zde sdílí jak levice, tak pravice. Každá trochu jinak. Pravice se upíná k mýtickému Západu studené války, levice k reformám, které v různých zemích na západ od nás proběhly a zrovna se hodí do krámu. Vzniká z toho pak už trochu únavné divadlo, kdy jsou levičáci označováni za komunisty, na což odpovídají, že na Západě se jedná o běžné myšlenky, zatímco každá snaha brzdit „pokrok“ je pro změnu prohlašována za východní, ačkoliv tento pokrok není zdaleka v západních zemích univerzální. Spor je to věčný a nikdo ze Západu ho nerozsoudí, protože nikdo nemluví za celý Západ. A také protože je každému jedno, co se zde za Západ považuje. Občany Západu netrápí, co si o nich na východě myslí. Naopak to ovšem neplatí.