Vstup Ruska do občanské války v Sýrii je podle Kissingera jasným příznakem oslabení role Spojených států, které působily jako stabilizační prvek v regionu od arabsko-izraelské války v roce 1973. Bývalý národní bezpečnostní poradce konstatuje, že kolaps Asadova režimu by představoval pro Rusko problém na jeho jižních hranicích. „Jde tedy o geopolitickou, a nikoli o ideologickou výzvu, a tak by také měla být řešena. V každém případě je ruská přítomnost pro Ameriku výzvou, s jakou se v tomto regionu nesetkala nejméně čtyři desetiletí,“ tvrdí Kissinger a poukazuje na to, že Spojené státy se snaží brát v úvahu motivace všech klíčových hráčů regionu. „Tím ovšem ztrácí Washington schopnost získat události pod svoji kontrolu,“ míní Kissinger.

„V každém případě se Spojené státy neshodnou se všemi stranami na nějakém zásadním problému. S Egyptem to jsou lidská práva, se Saúdskou Arábií Jemen a s každou ze syrských stran je to zase něco jiného. Obamova administrativa neskrývá odhodlání odstranit syrského prezidenta Asada, ale Washington není schopen k dosažení tohoto cíle využívat všechny dostupné politické i vojenské prostředky. Navíc jsme nedokázali přijít se žádnou funkční alternativou k Asadovu režimu,“ poukazuje Kissinger a zmiňuje důležitou úlohu Íránu v celém konfliktu. „Politika Spojených států vůči Íránu je často přirovnávána k politice vůči Číně na začátku 70. let. Není tomu ale tak, protože tehdy se Nixon a Mao shodovali na tom, že prevence vzniku ruské hegemonie v Eurasii je v zájmu obou zemí,“ konstatuje doyen americké politiky.

Celý text v angličtině najdete ZDE

Kissinger připomíná, že mezi Washingtonem a Teheránem neexistuje žádná srovnatelná strategická dohoda, jaká vnikla mezi USA a Čínou zkraje sedmdesátých let. „Nejvyšší duchovní vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí naopak Američany označuje za velkého satana a odmítá dohodu o omezení íránského jaderného programu. Navíc předpovídá, že Izrael již nebude za 25 let existovat,“ píše Kisssinger a upozorňuje na existenci dvou nesmiřitelných bloků v regionu. Na jedné straně stojí sunnité ze zemí Perského zálivu a proti nim šíité z Íránu, Iráku, Libanonu i Jemenu. „Za těchto okolností tradiční rčení, že nepřítel vašeho nepřítele je váš přítel, prostě neplatí. Více odpovídá realitě spíš to, že nepřítel vašeho nepřítele zůstává i vaším nepřítelem,“ glosuje Kissinger.

Udržet mezi těmito dvěma mocenskými bloky, které jsou náchylné ke konfrontaci, rovnováhu, bude dle Kissingera mimořádně obtížné. „Vyžaduje to posoudit správně skutečnou a potenciální rovnováhu sil, porozumět i sebemenším detailům a jednat rozhodně ve chvíli, kdy dojde k odchylce od vymezené rovnováhy sil. „Současná krize se ovšem odehrává ve světě netradičních jaderných a počítačových technologií. Spojené státy musí trvat na principu nešíření jaderných zbraní do dalších států v regionu,“ je přesvědčen Kissinger, který v další části textu nastínil v rámci možné strategické koncepce několik základních principů. „Prvním z nich je, že dokud existuje Islámský stát, bude v regionu existovat napětí. Zničení ISIS je tedy mnohem naléhavější než svržení Asada. Na znovu dobytých územích by dále měla být obnovena sunnitská vláda,“ je přesvědčen Kissinger.

„Souběžně je třeba řešit budoucnost samotného syrského státu. Měl by být využit federální systém, jehož součástí by byli alavité i sunnité. V kontextu toho by potom existovala role i pro prezidenta Asada, což snižuje riziko genocidy či chaosu vedoucího k úspěchu teroristů. Úlohou Spojených států je realizovat vojenské záruky v tradičním sunnitském státě, jež Obamova administrativa přislíbila během jednání o íránské jaderné dohodě. Klíčová bude zcela jistě i úloha Íránu a Spojené státy musí s touto zemí dále jednat. Zkrátka a dobře, Spojené státy si musí samy vybrat, jakou roli budou hrát v 21. století. Blízký východ pro nás bude největší a nejobtížnější zkouškou. Nepůjde však v prvé řadě o vojenskou sílu, ale o naše odhodlání a schopnost pochopit a vnímat existenci nového uspořádání,“ uzavírá Kissinger.