„Nikdy jsem o své budoucnosti nic nevěděl. V době, kdy jsem odešel z Čech, já ani moje žena jsme vůbec nepočítali s tím, že bychom někdy ještě jednou viděli Vltavu nebo Špilberk. Život je pro mě od té doby jedno jediné překvapení, z něhož nevycházím, a zřejmě už nikdy nevyjdu,“ řekl Milan Kundera v telefonickém rozhovoru s rozhlasákem Tomášem Sedláčkem v roce 2008. Světový autor s českým jménem rozhovory skoro nedával. A teď už každopádně žádný nedá. Ve věku 94 let zemřel.

Pravda o smrti

„Z Paříže jsem dostal zprávu o smrti Milana Kundery. Nemám slov,“ objevilo se na twitteru bývalého velvyslance v Paříži Petra Druláka před třemi lety. Chytla se toho právě Gazeta Wyborcza. Politolog Drulák však později potvrdil, že jde o falešný účet. Jak napsal iROZHLAS.cz původcem dezinformace byl tehdy italský novinář a profesionální dezinformátor Tomasso Debenedetti, který falešný účet založil.

V současnosti zprávu o úmrtí jednoho z nejpřekládanšjích autorů na světě, jehož dílo čítá přes 3000 překladů do různých světových jazyků, vydali skoro všichni. Informaci přinesla Česká televize a potvrdil ji například ředitel Moravské zemské knihovny, které Kundera věnoval svou knihovnu a rozsáhlý archiv, Tomáš Kubíček, když ve vysílání řekl: „Světová literatura ztrácí jednoho z nejvýraznějších a nejpřekládanějších spisovatelů, který vždy kladl důraz na individuum spisovatele a jeho svobodu.“

Cesta do Francie

Kundera se narodil v Brně roku 1929. Po gymnáziu studoval na Univerzitě Karlově v Praze literární vědu a estetiku, ale po dvou semestrech nastoupil na FAMU na režii a scenáristiku. Po roce 1952, kdy školu absolvoval, tam i zůstal. Dvakrát vstoupil do komunistické strany. V roce 1958 debutoval povídkou Já, truchlivý bůh. V roce 1967 přišel s románem Žert. V roce 1968 byl označen za člena skupiny usilující o konec socialismu v Československu. Jeho díla zmizela z pultů knihkupectví, byla mu zakázána činnost. V roce 1975 se vydal jako hostující profesor Univerzity v Rennes do Francie, kde roku 1981 obdržel občanství a stal se česko-francouzským spisovatelem.

Bydlel s manželkou Věrou, jeho literární agentkou, nedaleko hotelu Lutetia a stanice metra Sevres-Babylone. Autor článku si tam kdysi v jedné restauraci užíval klidného dopoledne s dvojkou červeného vína a díval se na uspěchané chodce, jak to má rád. A najednou, co nevidí. Kolem prochází muž s bílými vlasy a naštvanou tváří a vedle něj podobně se tvářící žena. A byli to manželé Kunderovi.

Vzpomínky na Česko

V roce 2008 týdeník Respekt otiskl článek o údajném Kunderově udání v padesátých letech. Ještě jako vysokoškolák měl nahlásit přespání vojenského zběha na kolejích, kde bydlel. Ten pak obdržel dvaadvacetiletý trest, z něhož čtrnáct let strávil v pracovním táboře. Kundera se tehdy proti obvinění ohradil a označil jej za útok. Článek prý manžele Kunderovy zdravotně zničil.

„Jak jsem říkala Marii Vodičkové: Pro společnost je důležitá kontinuita, i kdyby Francii obsadili Papuánci, pořád by se konaly večeře, v Elysejském paláci i mezi popeláři, ve všech vrstvách by se lidé spolu scházeli, mluvili by o politice nebo o knihách, věděli by o sobě, a tím by se stále udržovaly kulturní hodnoty. V Čechách se všechno přerušilo. Ta švejkárna, kterou jste provozovali za normalizace, je dobrá, když si člověk potřebuje ulevit, něco obejít a trochu okopávat kotníky, ale sama o sobě není schopna vytvářet dlouhodobé vazby. Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 1989, bylo svinstvo a zapomeneme na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno, co bylo dřív dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu,“ řekla Věra Kunderová v roce 2019 v rozhovoru pro brněnský literární měsíčník Host.