Zkusím z paměti vydolovat aspoň některá z těch klíčových témat: Svět médií a mediálních manipulací, Nivelizace školství a její dopad na klesající vzdělanost mladé generace, Přepisování dějin a jeho politické důvody a podobně. Vesměs šlo o klíčové problémy naší doby a vyjadřovaly se k nim osobnosti, jak se říká, napříč spektrem – konzervativní katolíci Michal Semín a Petr Hájek, komunista Josef Skála, profesoři z oblasti medicíny (Pavel Kalvach) či antropologie (Ivo T. Budil), historik Petr Bahník a mnoho dalších ctihodných person (nejmenovaným se omlouvám). Ty letošní Příčovy navíc přinesly další vykročení mimo čistě politický či humanitní rámec směrem k přírodním vědám – odehrál se panel, jehož se účastnili špičkoví odborníci na ekologii a trendy, jimiž se ubírá příroda a s ní sama Země.

Co tedy skutečně znamenaly a znamenají Příčovy? Setkání lidí, kteří se chtějí něco dozvědět, o něčem přemýšlet, diskutovat a třeba si i poopravit své nedostatečné či mylné informace o světě kolem nás. Jistě že k tomu patří politika, ale až sekundárně, protože nakonec v každé diskusi o společenských jevech nutně dojdete k otázce odpovědnosti mocenských institucí, vlády, Parlamentu, politických stran. To je zcela legitimní právo každého občana, volat moc k zodpovědnosti. Vždyť přece byla demokraticky zvolena ve volbách, a musí se tedy svým voličům zodpovídat. Kdo tvrdí něco jiného, představuje si diktaturu, nikoli demokracii.

Příčovská setkání jsou trvale „v žaludku“ určitých mediálních a politických skupin. Na první ročník přišli provokovat nějací aktivisté s tlampači (v počtu asi deseti), na druhou svolali tací dokonce kontrademonstraci do Sedlčan s následným pochodem do Příčov, aby vyjádřili rozhořčení občanů nad tímto nepřijatelným jednáním „příčovských“. Jak si mohou dovolit říkat něco jiného, než jak zní oficiální kánon tzv. liberální demokracie? Jsou to prostě vnitřní nepřátelé. Tento pojem známe dobře z dob komunismu 50. let. A abychom nezapomněli, druhý ročník sledovala dvojice vojenských bojových vrtulníků, které neustále nalétávaly nad areálem příčovské zahrady. Člověk se při tom nijak dobře necítil. Trochu to připomnělo pohřeb Jana Patočky, který by přehlušován řvoucími motory estébáků na motocyklech. Je smutné tolik let po převratu a nástupu tzv. demokracie dožít se takových analogií.

Letos oficiální média šla jinou cestou. Většinově zvolila taktiku cenzury mlčením. O Příčovech nepsala skoro vůbec. Proč? Protože když se o něčem nepíše, jako by to nebylo. A protože věcně se příčovské akci obvykle nedá nic vytknout, nepochodují tam žádní extremisté, nepoužívají se symboly totalitních režimů, nevyzývá se k žádným defenestracím, takže naši mediální a političtí moralisté se nemají čeho pořádně chytit. Jistě, pod hladinou občanské nespokojenosti probublává lecjaká myšlenka o tom, že by v politické „hodovní síni“ mělo dojít k pořádným změnám, protože současné vládnutí neslouží ovládaným, nýbrž pouze vládnoucím. Ale pak zazní – a letos zazněla velmi hlasitě – moudrá myšlenka: nemá smysl dělat nějaké monumenty a nesourodé slepence z malých národoveckých, euroskeptických či libertariánských hnutí. Každé z nich má národ na vlastní přesvědčení, vlastní teze a vlastní směřování. Smysl je jedině v diskusi a výměně zkušeností a myšlenek. Protože právě tomu se říká demokracie. A v Příčovech nejde o nic menšího ani většího než právě o ni.