V porovnání s předběžnými průzkumy veřejného mínění, přinesly volby do Státní dumy rozhodující vítězství Jednotného Ruska a také jednu z nejnižších volebních účastí v dějinách moderního Ruska. Celkově si v Dumě udržely pozici další tři parlamentní strany – komunisté, liberální demokraté a takzvaní eseři (Spravedlivé Rusko). Jejich pozice je v porovnání s uplynulým obdobím značně oslabená. Další politické strany se podle očekávání do parlamentu nedostaly a žádná z nich nedosáhla ani na tříprocentní hranici pro státní financování.

Konečné výsledky a triumf Jednotného Ruska

Nejprve k výsledkům voleb. Ukázalo se, že volby ve smíšeném volebním systému se nakonec vyplatily pro vládní stranu. Jednotné Rusko získalo mezi prvními 225 mandáty proporcionálního systému celkem 54,18 % hlasů voličů. To bylo o zhruba 5 a více procent než předvolební odhady a také než odhady řady ruských politologů i moje. Ti hovořili o rozsahu něco mezi 40 až 45, maximálně 50 %.

Vítr do plachet dodaly Jednotnému Rusku hlasy ve většinovém systému, kde se volilo dalších 225 poslanců v rámci jednomandátních obvodů. Tady oproti minulosti Jednotné Rusko nakonec triumfovalo – získalo totiž 203 míst neboli skoro 80 % všech míst. Tedy jednomandátní obvody se nestaly polem pro větší konkurenci mezi stranami a potažmo pro nezávislé kandidáty (těch bylo v roce 2003 do Dumy zvoleno v rámci většinového systému 67). Vládní (a prezidentská) strana tak získala celkem 343 míst v 450místné Dumě a má ústavní většinu, která straně dává v parlamentu v podstatě absolutně navrch.

Další politické strany vyšly z voleb v oslabené pozici – doposavad vždy druzí komunisté G. Zjuganova bojovali o druhé místo s Žirinovského liberálními demokraty. Nakonec skončili jako druzí s 9,3% podílem v Dumě. V proporcionálním systému komunisté získali 13,35 % a ve většinovém 7 míst, což znamená 42 míst ve sněmovně a ztrátu celkem 50 poslanců oproti minulé Dumě. Liberální demokraté skončili třetí s celkovým podílem 8,7 % v Dumě, 13,16 % v proporcionálním systému a s 5 místy ve většinovém. Budou tak mít v Dumě frakci o 39 poslancích, což je ve srovnání s minulou Dumou propad o 17 poslanců. Ruští komentátoři vesměs považují tento výsledek Žirinovského strany za úspěch a spojují ho s tím, že částečně se Žirinovského antizápadní a nacionalistická rétorika stala součástí slovníku mainstreamu (čti Jednotného Ruska). Což ale podle mého čtení liberálním demokratům nakonec spíš mohlo uškodit a výsledek (minimálně v jednomadnátních obvodech) to reflektuje.

Sociálnědemokratické Spravedlivé Rusko Borise Mironova nakonec podle očekávání bojovalo o přežití. Celkově má v Dumě podíl 5,1 % a v proporcionálním systému dostalo 6,21 % hlasů, zatímco ve většinovém si strana nakonec polepšila a získala jako komunisté 7 míst. Její propad oproti minulému období je také velký, bude mít jen 23 míst a přišla o 41 poslanců.

Liberální strany jako Jabloko a PARNAS ve volbách vůbec neuspěly a získaly 1,99 %, respektive 0,73 % podpory zúčastněných voličů. Do Dumy se potom dostal v jendomandátních obvodech ještě jeden kandidát Občanské platformy, jeden za stranu Vlast a jeden nezávislý.

Shrnuto: Celková politická struktura Dumy se nezměnila a místa v ní si udržely všechny čtyři dosavadní politické strany. Nicméně, Duma se stala v podstatě jednobarevnou a zmíněné tři parlamentní strany (komunisté, liberální demokraté a eseři) mají dnes minimální samostatný manévrovací prostor s celkem 104 hlasy v Dumě.

Nížší volební účast a regionální rozdíly

Letošní volby přinesly ještě další změnu, a to poměrně výrazný propad volební účasti, která poprvé od roku 1990 spadla k méně než 50 % oprávněných voličů. Celkově byla volební účast v Rusku 47,8 % oproti minulým cca 60 %. Pokud vidíme číslo v širším kontextu, tak poukazuje na trend, který lze vidět po celé východní a také střední (a západní) Evropě: obecný pokles politické účasti ve volbách. Pro tuto neúčast je celá řada důvodů: od nedůvěry, že se volbami cokoliv změní (neexistence jasných alternativ), přes obecný nezájem o politiku a věci veřejné až k nedůvěře v systém jako takový. Nicméně například v době kritizovaných voleb do Dumy v roce 2011 uvádělo jen 7 % nevoličů jako důvod to, že nedůvěřují férovosti voleb.

V letošním případě je ale třeba vzít v úvahu i to, že nižší účast byla součástí strategického rozhodnutí. Volby do parlamentu byly totiž letos na jaře rozhodnutím Dumy přesunuty z prosince na září. Kritici tvrdí, že šlo o kremelskou strategii, která počítala, že zářijová neděle v době končící sezóny „dač“ přivede do volebních místností méně voličů, kteří by podle takového předpokladu nevolili vládní stranu. Na druhou stranu 12% pokles může mít různější příčiny. To nic nemění na tom, že většina oprávněných voličů se voleb nezúčastnila.

Neúčast ve volbách byla nerovnoměrná podle regionů. Tradičně byla velmi slabá účast ve velkých ruských megapolích, Moskvě a Petrohradu; podprůměrná také v některých regionech jižní a jihovýchodní Sibiře a místy v provincii evropského středního Ruska (které je etnicky spíše ruské a demograficky silné). Na druhou stranu na ruském jihu, především na Kavkaze, byla účast velmi vysoká a sahala k 80 a více procentům. Na Sibiři nižší účast korelovala s nižší podporou Jednotného Ruska, naopak na Kavkaze korelace vysoká účast a až absurdní podpora Jednotného Ruska. V Čečně obě čísla připomenula volební výsledky v době SSSR: účast kolem 94 % a hlasy pro Jednotné Rusko kolem 96 %.

V Omské oblasti, Novosibirské oblasti nebo v Irkutské oblasti (Sibiř) si naopak Jednotné Rusko nevedlo už tak suverénně jako jinde. Všude tady byli na druhém místě komunisté, kteří dosáhli 20 a více procent. Jednotné Rusko zde získalo pod 40 % (což je celonárodně podprůměrné). Nikde přitom účast nedosáhla 40 % oprávněných voličů. Podobně tomu bylo na východě a jihovýchodní Sibiři. Tady ale výrazně získávali naopak liberální demokraté. V Zabajkalském kraji, Amurské oblasti, Chabarovském kraji nebo Primorském kraji liberální demokraté dosahovali i nad 25 % podpory a Jednotné Rusko nikde nedosáhlo 40 %. Účast byla i tady slabá, něco kolem 38 % jako průměr.

Kritika voleb

Ruské volby do parlamentu i letos přinesly vlnu západní kritiky. Předběžná zpráva monitorovací mise OBSE shrnula zatím poměrně staré problémy: nerovný přístup stran a kandidátů k médiím a administrativním zdrojům, politické tlaky v místních volebních komisích, nesrovnalosti při sčítání a také neodpovídající legislativa, která podle mise nedostatečně chrání a garantuje práva kandidátů a občanů. Zpráva nicméně celkově zhodnotila pozitivně roli Centrální volební komise pod vedením Elly Pamfilovové a také přiznala, že ruská strana po roce 2011 upravila ruské zákony dle některých (ne všech) připomínek OBSE.

Volby také spíše ojediněle (např. Dagestán) doprovázely incidenty a technické problémy (Krym), ale celkově lze říct, že probíhaly klidně. S výjimkou voleb na zastupitelských úřadech Ruska na Ukrajině. Tady se volby neobešly bez posílení policejní ochrany a protestů s prvky násilí zřejmě ze strany protestujících ukrajinských nacionalistů a aktivistů. Centrální volební komise Ruské federace má nyní na stole některé stížností k prošetření a formálně bude zakončovat volební proces ve lhůtě 30 dnů.

Není zřejmě překvapením, že v současné situaci nebudou na Západě uznány výsledky voleb do Dumy z Krymu, jehož připojení či anexi k Ruské federaci v roce 2014 většina států světa právně neuznala. Mimochodem, na poloostrově Krymu získalo Jednotné Rusko skoro 73 % hlasů, tedy nadprůměr, na druhém místě skončili liberální demokraté (11 %) a na třetím pak komunisté (5 %). Eseři nedostali na poloostrově podporu ani tří procent. Volební účast na Krymu byla přitom průměrná – něco kolem 49 %.

Proč Jednotné Rusko vyhrálo

Vzhledem k tomu, že masové podvody s volebními lístky nebyly zatím nikde hlášeny, je nutné hledat příčiny pro tak velké vítězství Jednotného Ruska uprostřed jedné z největších hospodářských a společenských stagnací od prerestojky jinde. Jistěže poměrně velký odstup mezi předběžnými šetřeními (exit-polly) a konkrétním výsledky budí určité pochybnosti. Nicméně není to poprvé, kdy se výzkumy veřejného mínění a analytici, kteří s nimi pracují, prostě míjejí s realitou, která je v mnohém velmi nestálá. Při pohledu na výsledky v ruském systému nelze zcela vyloučit vliv mocenských tlaků a privilegované postavení vládní strany v médiích. Nicméně považovat je za jediné zdroje podpory Jednotného Ruska je poněkud jednorozměrné vidění složitější situace.

Parlament, který dnes v Rusku vznikl, ovládlo Jednotné Rusko v důsledku zřejmě několika dalších politických a kulturních vlivů. Také letošní volby nepřekovaly tradiční ruskou plebiscitnost. Jednoduše řečeno, volby byly znovu volbami o Putinově politice a jeho dnešním kurzu ve smyslu „ano“/„ne“. V důsledku vývoje posledních dvou a půl let je přitom Putinova image výrazně spojena se zahraniční politikou, a nikoliv s tou vnitřní. Putinovo neoficiální, ale symbolické lídrovství se prostě Jednotnému Rusku opět a velmi výrazně vyplatilo.

S touto nejen v Rusku populární politickou personalizací se může pojit také automatický předpoklad, že Putinovi se dříve nebo později znovu podaří nalézt nové cesty z hospodářské stagnace, a stále platná „depolitizace“ prezidentovy osobnosti, která fakticky znamená, že stojí mimo veřejnou a politickou kritiku.

Jednotné Rusko se na volby připravilo poměrně dobře, věnovalo čas testování terénu pomocí primárek, které se mu vyplatily, nejspíš hlavně ve vztahu k jednomandátním obvodům. Kampaň do voleb byla přitom krátká, dost opatrná, poměrně nezáživná a v případě komunistů ne příliš vydařená.

Nedá se vůbec vyloučit, že dalším faktorem skutečně byla volební neúčast více než poloviny oprávněných voličů. Jejich mlčení je zdrojem otazníků, a to také ve vztahu k ruské „straně moci“ – Jednotnému Rusku. Podporují tito lidé tiše Putina? Odmítají ho, ale nevidí ve volbách smysl? Je jejich mlčení projevem zklamání z „pokrymského vývoje“, jak si myslí někteří ruští politologové? Nebo je jim politika prostě a jednoduše úplně jedno? A je stabilita parlamentu odrazem stability ruské společnosti?

Jednotné Rusko má teď plnou odpovědnost

Jedno je jasné: drtivá většina Jednotného Ruska v parlamentu znamená také drtivou odpovědnost za vývoj země. A tady před Vladimirem Putinem, a především jeho vládní stranou, stojí nelehké úkoly, které nebudou vůbec populární, protože v důsledcích naruší ekonomické základy putinské stability. Velké otazníky například stojí nad vyplněním takzvaných květnových dekretů prezidenta Putina, na které prostě a jednoduše v současné situaci chybějí finance. Podle všeho se totiž Rusko bude muset v nejbližší době připravit na sérii významných škrtů, které se volky nevolky dotknou sociální sféry. Putin při hodnocení výsledků své strany ostatně konstatoval, že Rusové podpořili Jednotné Rusko navzdory těžkostem v zemi. Což, upřímně řečeno, znělo spíš velmi realisticky než jako entuziastická oslava drtivého vítězství.

Nicméně je pravda, že letošní volby ukázaly, že tyto těžkosti v daný moment politicky aktivní Rusy nezajímají. Před Jednotným Ruskem a Vladimirem Putinem tak či onak stojí do budoucna hlavní úkol – a tím je nalézt rovnováhu mezi velmocenským postavením a ambicemi Ruska na jedné straně a sociální stabilitou a hospodářským rozvojem země na druhé. A lehké to nebude.