Časopis Politico v článku z 16. července referuje, že vícero evropských zemí se zájmem sleduje švédský model povinných odvodů do armády. Ve zkratce jde o to, že se ročně prověří sto tisíc teenagerů, z nichž se vybere čtvrtina splňující fyzické a mentální předpoklady pro službu v armádě. Z nich potom třetina nejschopnějších dostane povolávací rozkaz, ať už se jim to líbí, či nelíbí.

Ve většině zemí Evropy byla povinná vojenská služba před časem zrušena a armády tvoří profesionálové. To je dobré, respektive ekonomicky výhodné řešení v mírových dobách, kdy vojáků není třeba. Jakmile si ale politici nadělají nepřátele a podaří se jim vyprovokovat válku, ukáže se, že profesionálů je do zákopů málo a vůbec nejsou levní. Profesionál, kterému dnes reálně hrozí, že přijde ve válce o život, požaduje ke kontraktu vysoký rizikový příplatek, část profesionálů kvůli riziku kontrakt s armádou neobnovuje a potenciální zájemci upřednostňují bezpečnější civilní zaměstnání.

Jestliže chtějí politici řešit konflikty hrubou silou, potřebují vojáky. A potřebují jich hodně, neboť jejich životnost se kvůli moderním vojenským technologiím významně krátí. Na Ukrajině se podle některých expertů životnost pěšáka v první linii nepočítá na dny, ale na hodiny. Příčinou jsou vedle dělostřelecké palby a bombardování všudypřítomné drony, jejichž roje monitorují bojiště a likvidují všechno, co se pohne.

Starý postřeh, že se zbrojí na minulé války, stále platí. V budoucnosti se šance přežít na bojišti ještě sníží kvůli zapojení umělé inteligence a autonomních vražedných robotů. Pokrok jednoduše nelze zastavit. V čem jsou války stejné a v čem se ani v budoucnu nezmění, je nutnost bránit vojáky vlastní území proti postupujícím vojákům protivníka, respektive obsadit svými vojáky území nepřítele. V tom dron vojáka nezastoupí.

V Evropě se schyluje k povinným odvodům do armády a k povinné vojenské službě. Současně Evropu čeká přechod nikoli na zelenou, ale na válečnou ekonomiku. Ohrožením ze strany po zuby ozbrojeného Ruska se odůvodní společná obranná politika. O válce se nebude rozhodovat v jednotlivých zemích EU, nýbrž v centru. Takový je trend, na jehož konci bude spálená země nikoho. Že se vůči politikům nezvedá odpor občanů, je dáno tím, že si válku neumějí představit. A to ani tehdy, když už v sousedství umírají vojáci po tisících a v televizi vidí ruiny měst, kterými se převalila fronta.

Naivně věříme, že u nás válka nakonec nebude, protože jsme si ji nezvolili. Že s válkou nepočítáme, ale na její odvrácení nestačí. Nepočítáme s lidmi, kteří válku chtějí. Politici, kteří se dnes tváří, že naše vojáky do války nepošlou, zítra řeknou, že obrana útokem je vlastenecká povinnost. Zkušenost obětí minulých válek je nepřenosná. Člověk, který celý život prožil v míru, pochopí, o co jde, až když ho zmrzačí granát. Ještě včera se pranýřovalo strašení válkou. Dnes se straší před těmi, kteří chtějí mír. Zítra budou na mušce ti, kteří nejsou ochotni zabíjet. Čas samozřejmého míru se rychle zkracuje. Pokud tedy ještě nějaký zbyl.