„V Česku jsou dost velké rozdíly mezi mládím a stářím. Ti dříve narození mají většinou sklony k nostalgii po bývalém režimu. Některým se totiž nedaří moc dobře. Mladí lidé mají spousty možností, jak se realizovat. Podle mě je tady taky hodně korupce a závisti. Kamarádíčci si přihrávají kšefty a tak to funguje,“ říká Gordon MacIntosh, mohutný Skot, který žije již osmnáct let v Česku. A tady je jeho „story“...

Koronavirová agónie

„Myslel jsem si, že chcípnu,“ říká. Sedíme v jeho domku na okraji Krnova, který si pořídil s manželkou. Kolem běhá jejich dcerka. Na tátu mluví anglicky, na mámu česky. Otec Gordon otevře Nachmelenou opici, výrobek zdejšího pivovaru s mottem – „Člověk je z opice a po pivu je nachmelený…“ – a začne povídat. Sám si nenaleje, ještě mu není moc dobře, ale návštěvu je třeba pohostit.

„Byl jsem rád, že jsem si to odkroutil v Praze. Nechtěl bych do stejných stavů dostat moje holky, proto jsem do Krnova přijel, až když bylo po všem. Přišlo to na mě ke konci loňského roku, ale nedokážu upřímně říct, jak jsem to chytil. Mohlo se to stát při setkání s přáteli anebo v přeplněné městské hromadné dopravě. Bylo mi blbě, měl jsem lehký kašel, šel na test. Samozřejmě pozitivní. A pak jsem zmizel ze života. Nemohl jsem skoro dýchat, špatně viděl, čich a chuť se vytratily. Stejně bych nemohl nic pozřít, byl jsem v prdeli. Několik dní jsem se rozhodoval jít do nemocnice, ale nemohl jsem se ani pohnout, ani vzít telefon, tak jsem ležel na posteli a čekal na smrt. Tahle agónie mezi čtyřmi stěnami trvala skoro tři týdny a dostávám se z toho ještě dneska,“ shrnuje stručně Skot, jinak hovořící dost květnatě. Ostatně pro punkovou kapelu Majky´s Monkeys, kde zpívá, píše všechny texty.

Když se mu začalo dařit lépe, hodně si oddychl. Mohl se koukat na fotbal, poslouchat muziku, povídat si přes mobil s kamarády. Smutek se vytratil. Jelikož je člověk tvor společenský, přátelé mu v nejkrušnějších chvílích chyběli nejvíce. „Nikdy jsem nic takového nezažil a už zažít nechci,“ křižuje se, s tím, že má několik sepsaných nápadů, takže by z pocitů v době „korona hororu“ mohla vzniknout nějaká písnička.

Co má pod kiltem?

Dnes už Gordon zase „skáče přes kaluže“, jak to v knize popsal Alan Marshall, který se potýkal s dětskou obrnou. Gordon pracuje v tuzemské pobočce velké nadnárodní společnosti. Už teď je jasně rozhodnutý, že se nechá očkovat, až na něj přijde řada. Pro společnost to bude podle něj prospěšné ve chvíli, kdy dosáhneme 80% proočkovanosti populace. Nad obavami lidí z vakcín proti nemoci covid-19, například z vedlejších účinků, mávne rukou: „Ten vir mě málem zabil, tak o čem spekulovat!“

Když přijde základní otázka na každého Skota – co má pod kiltem, tedy pod „skotskou sukní“, začne se smát: „To je tajemství. Jednou jsem hrál s kapelou a v obecenstvu byla parta motorkářů. A ten největší z nich na mě, co prej mám pod tou sukní? Já na něj, byl jsem odvážnej, pár piv už proběhlo, ať si to zjistí sám. Odešel, ale za chvíli se vrátil s přítelkyní, že to chce taky vědět. Tak si sáhla a najednou držela moje koule v ruce. Já na ně – ‚No, to tam mám.‘ Kupodivu jsem ani nedostal přes držku.“

Nad otázkami o české politice se naopak hluboce zamyslí: „Podle mě tady máte komplex z těch čtyřiceti let komunismu. Alespoň starší ročníky. Politika jim ukradla iluze a najednou se ocitli v divným světě. Bez jasně stanovených pravidel, bez hranic, někdy i bez práce. Když vidím ty plakáty zdejších politiků, tak si vůbec nejsem jistej. Mnoho z nich slibuje nesplnitelné. Ale já nemám voličský hlas, takže mi to je vlastně jedno.“