Ve středu si budeme připomínat výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Na Wikipedii jsem se dočetl, že až do devatenáctého století byli oba bratři v Čechách nazýváni staročeskými jmény Crha a Strachota (tak nazývali Metoděje, protože české slovo „strach“ se do latiny překládá jako „metus“). To mě pobavilo, ale je to skutečně pravda? A proč se to zrovna v devatenáctém století změnilo, souvisí to nějak s dějinami českého křesťanství?

Ano, je to pravda, také jejich svátek byl jindy. S reformou církevního kalendáře se dostali na počátek prázdnin. Jestli to souviselo s jazykovým purismem, bylo by otázkou spíše pro odborníky na liturgiku, nebo jazykovědce.

Pojďme si trochu rozebrat ten příběh obou bratrů. Jaké byly okolnosti jejich pozvání od moravského knížete Rostislava? Proč žádal byzantského císaře o misii?

Řekněme, že o důvodech se dnes dá jen spekulovat, jsou to kvalifikované vědecké odhady. Většinou se uvádí, že nešlo ani tak o církevní jako mocenské rozhodnutí, jak vyvážit vliv západního a východního křesťanství, které bylo nahlíženo více politicky.

Dočetl jsem se, že oba bratři se v Konstantinopoli pohybovali v poměrně vysokých kruzích a na misii se vydali také proto, že v Konstantinopoli „jejich“ političtí stoupenci zrovna prohrávali. To nabízí obecnější otázku vztahu církve a politiky. Zkuste vysvětlit dnešnímu čtenáři, jak v té době byly světská a církevní moc propojené. 

My už si mnohé nedovedeme ani představit. Například to, že pro někoho je věčný život, tedy spása, daleko důležitější než zachování pozemského života. Nemluvil bych o „propojení“ církevní a světské moci, ony to spíš byly nikoli propojené samostatné entity, ale dvě strany téže mince. Víra byla integrální součástí pohledu na svět.

Ale třeba počátky křesťanství u nás si nemůžeme představovat jako všelidové hlasování, či nějakou misii jednotlivých obyvatel. Křest prostě přijal kníže, více méně se k němu museli přidat jeho družiníci a jejich rodinní příslušníci a služebnictvo. Ten kdo vládl, určoval pohled na svět.

Jak moc se v následujících desetiletích a staletích po cyrilometodějské misii snažila západní církev získat Moravu a posléze české země zpět pod svůj vliv?

Není pochyb, že také u nás působila iroskotská misie, dokonce před příchodem Cyrila a Metoděje. Vždycky tak trochu z našeho pohledu šlo o „sféry vlivu“ a my stáli většinou na rozhraní.

Máme u nás zásluhou svatých Cyrila a Metoděje nějaké specifické křesťanské tradice, které jinde nejsou?

Byli to „apoštolové národů“ a jsou spolupatrony Evropy, jak to vyjádřil ve své encyklice svatý Jan Pavel II. Každá místní církev rozvíjela své specifické tradice, ale je „katolická“ neboli „obecná“ právě proto, že jádro je totožné všude na světě.

Snad bych v té souvislosti uvedl překlad Bible do národního jazyka, pokusy o zrovnoprávnění staroslověnštiny s do té doby jedinými přijatými liturgickými jazyky. To je určité specifikum, na které bychom měli být hrdí.

Mohlo toto specifické propojení vlivů západního a východního křesťanství nějak přispět k pozdějším „specifikům“ dějin křesťanství v Čechách, zejména k jistému svébytnému přístupu, který vyvrcholil v časech husitství? Nebo to s cyrilometodějským odkazem vůbec nesouvisí?

Nemyslím, že by bylo možné nějak uměle nacházet souvislosti s husitstvím. Byla by to trochu vymyšlená legenda, velmi se podobající tvrzení o naší „holubičí povaze“. Mimochodem, zkuste se někdy podívat na hejno holubů, když jim hodíte rohlík. Iluze o mírumilovnosti vás rychle přejdou.

Vždy mi také přišlo, že už v moravské misi obou bratrů byl ukryt prapůvod tenzí mezi východní a západní kulturou, které se staly typickými pro celý region střední Evropy. Je tento názor laika zcela mylný, nebo na něm je něco pravdy?

My máme tu „výhodu“, že můžeme o řadě souvislostí spekulovat. Ale jak jsem už uvedl, většinou jsme stáli na rozhraní a spíše tato zeměpisná poloha nás předurčila k tomu, co nás v dějinách potkávalo, než misie Cyrila a Metoděje.

Když už jsme nakousli otázku nacionalismu a českých křesťanských specifik: Nedávno na webu Deník Referendum religionista Ivan Štampach předložil rozdělení české katolické církve na „nacionalistickou, konzervativní a populistickou část“, ke které máte patřit i vy společně s kardinálem Dukou, a proti ní „proevropskou a kulturně liberální frakci“, která má být reprezentována zejména Tomášem Halíkem a biskupy Václavem Malým a Tomášem Holubem. Má podle vás takové dělení věřících a církevních autorit v kategorii nacionalistická–proevropská vůbec smysl?

Je to jistě dobře vymyšlené a možná i pedagogicky dobře myšlené. Tyhle nálepky ale slouží spíše dnes ke kategorizaci, aby se lépe hledal nepřítel. Tak to jistě Ivan Štampach nemyslel. Oba dobře víme, že to jsou více méně pracovní označení, která by neměla sloužit k dehonestaci lidí v druhém táboře.

To prolínání názorů je větší a škála pestřejší. Možná neuškodí, když uvedu, že my dva, tedy já můj bývalý dominikánský spolubratr Ivan se můžeme hádat, můžeme si ze sebe dělat legraci, být kritičtí a ostří, ale to nám nebrání, abychom spolu léta nekamarádili a nedokázali spolu mluvit jako lidé. Žel, dnešní společnost chce spor, nechce stavět proti sobě názory, ale lidi.

Jak vnímáte toto „rozdělení“ české katolické církve, které je rozdmýcháváno zejména útoky Tomáše Halíka a jeho stoupenců na kardinála Duku? Jedná se podle vás o nějaký ideový spor, nebo má spíše osobní základ?

Nejsem žádný dálkový psycholog jako Tomáš, abych dokázal diagnostikovat, co ho vede k jeho výpadům na kardinála, který je jeho biskupem, zatímco Tomášovo kněžství je jen odvozené. Mrzí mne to, že zachází do osobní roviny, a občas mu dám ochutnat jeho vlastní medicínu. To pak vede k tomu, že si na mne stěžuje a vymáhá si, že já ho nesmím kritizovat. Zřejmě podle pravidla Quod licet Iovi, non licet bovi. (Tedy: co je dovolené Jovovi, není dovolené volovi. Aby bylo jasné, za vola jsem já.)

Vraťme se raději zpět k cyrilometodějskému odkazu. Příslušíte stejně jako kardinál Duka k řádu Dominikánů. Co právě Dominikáni považují v cyrilometodějském odkazu za nejdůležitější? 

Já už po třiceti letech dominikánství do této rodiny nepatřím, její provinciál se ode mne distancoval. Nikdy sice neuvedl proč, za jaký můj zločin stran postoje k podříznutému francouzskému knězi, ale ono to tak bývá, že kdo se zaklíná diskusí, sám ji moc nepraktikuje.

Co z cyrilometodějského odkazu považujete za nejdůležitější zdůraznit věřícím i celé veřejnosti právě v dnešních časech a současných problémech?

V cyrilometodějské písni zpíváme „dědictví otců zachovej nám, Pane“. No a mně se zdá, že my to dědictví už dávno promrhali. Jak je možné, že každé děcko umí zpaměti Erbenova vodníka, ale na pohřbu skoro nikdo neumí ani Otče náš! To už jsme opravdu vymizeli z evropské civilizace? Nemusím přece být věřící, ale něco bych měl o křesťanství znát a vědět, na jakých hodnotách stavěli a za co umírali moji předkové.

Důležitá je tedy pro mne vzdělanost, návrat ke znalosti kořenů mé rodiny, mého národa. Svatí Cyril s Metodějem nám přinesli abecedu, vzdělání, znalosti víry – co z toho dnes zbylo, na to si každý musí odpovědět sám.