Břetislav Rychlík podle Ryšánkové nastolil agendu vzpomínáním na staré časy televizní krize („to když jsme chodili do Sněmovny s Ludvíkem Vaculíkem“), načež přešel rovnou do útoku proti vedení a Radě Českého rozhlasu, protože rozhlas neprodloužil smlouvu Petru Fischerovi, šéfredaktorovi Vltavy.

S emocí sobě vlastní prý Fischerovo neprodloužení smlouvy srovnal se zatčením Plastic People, padala slova jako normalizace a cenzura, přičemž pletl jedno přes druhé a občas mu unikaly časové souslednosti. „Z celého jeho projevu koukalo bohužel hlavně pobouření nad tím, že mu ‚vyhodili‘ kamaráda. Radu prakticky obvinil z toho, že je to banda nějakých zmanipulovaných podvodníků,“ napsala analytička a dodala, že když se ohradila předsedkyně rady Hana Dohnálková, byl překvapen.

„Bohužel po tomhle typicky rychlíkovském výlevu, nehodném vysokoškolského pedagoga, úplně zapadly věcné, byť akademické přednášky trojice Jirák, Šlerka, Štětka,“ podotkla. Profesor Jirák se podle analytičky přitom zamýšlel nad tím, proč vlastně tuto konferenci svolali, o pozici médií veřejné služby v digitálním světě, o tom, že tradiční média již nenastolují agendu a jejich role se upozaďuje. „Václav Štětka přinesl grafy a tabulky, ukazující důvěryhodnost médií veřejné služby, ústup diváků od tradičních médií a další srovnání. Josef Šlerka se zabýval druhy žurnalistiky v ‚nové době‘,“ upřesnila.

Následně se přesunula k projevu Hany Marvanové a jejímu již dvacet let opakovanému a zbožňovanému německému modelu voleb do mediálních rad, aniž jen slovem reflektovala, že tento model má také své problémy, jak zjistili v Německu. „Že totiž například někteří radní, vybraní ‚relevantními organizacemi‘ pocházejí z organizací hojně futrovaných státem. A že celý německý model byl důsledkem denacifikace,“ konstatovala Ryšánková s tím, že nad tím se ale Marvanová nezamýšlela celých dvacet let, takže s tím nezačala ani dnes.

Pobouřila se podle analytičky ale právem nad tím, že Sněmovna před sebou hrne pět výročních zpráv České televize. Vyzvala prý Senát, pokud Sněmovna nekoná, což podle jejího názoru nekoná, aby si měl některé pravomoci uzmout. „Patrně takový drobný ústavní puč. Bohužel ale ani ona nepřispěla k racionální debatě,“ poznamenala Ryšánková.

V diskusi se ozvala předsedkyně rozhlasové rady Hana Dohnálková, která se energicky ohradila proti slovům Břetislava Rychlíka. Analytička popsala, že ten byl evidentně zaskočen, že se ozvala, ba co víc, že se ohradila proti jeho slovům, a začal se mumlavě vymlouvat, že to myslel obecně. Petr Fischer, který na seminář přišel, se zase přiklonil k německému modelu, protože se jej prý dotklo, že zatímco jeho nominovaly do Rady ČRo úctyhodné organizace, nakonec byli zvoleni radní, kteří za tak úctyhodné organizace nominováni nebyli. 

„Celý seminář se zvrhl v jakési táčky, protože se přihlásila Ivana Tóthová s tím, že poslouchá rozhlas 25 let a mrzí ji, že odešel Petr Fischer, a že do rozhlasu píše podněty, na které nikdo neodpovídá,“ popsala Ryšánková a doplnila, že to, co však lze omluvit u nadšené posluchačky, bylo poněkud podivné u Renaty Klusákové. „Velmi nenápadně se mezi řečí přiznala, že je zaměstnanec rozhlasu a, lidově řečeno, ‚poblila prsa‘ radě i rozhlasu, a to způsobem, z něhož čišelo, že je to vlastně za Fischera (zabili jste mi strejčka, tu máte do držky),“ dodala analytička.

„Média veřejné služby jsou patrně jediná, která jsou z jakýchsi důvodů ochotna snášet neloajální zaměstnance. Vybavila se mi před očima Daniela Drtinová a Česká televize,“ doplnila.

Celou konferenci závěrem shrnula tak, že ačkoliv se Lukáš Wagenknecht (nezávislý za Piráty), který to moderoval, poctivě snažil pořád vracet debatu do odborných kolejí, neměl šanci. „Výběr hostů byl tak pekelný, že ať dělal, co dělal, pořád se to stáčelo k ‚našemu vyhozenému kamarádovi, za kterého se mstíme‘,“ uvedla.

Zmínila, že chlapec v kostkované košili, který tam vyprávěl o otevřeném dopisu Milionů chvilek za demokracii, tomu moc nepomohl. A pan senátor Chaloupek, který předsedá stálé komisi pro sdělovací prostředky a oživil seminář svými vzpomínkami na začátky v Československé televizi, také ne. „Vůbec netuším, jak a podle jakých kritérií byli hosté zváni. V rychlíkovských osobních útocích naprosto zanikli tři vysokoškolští pedagogové, jimž bych se nedivila, kdyby už nikdy nepřišli, protože tohle nemají zapotřebí,“ uzavřela Ryšánková a Senátu jasně vzkázala „příště lépe“.

Původní facebookový text analytičky Ireny Ryšánkové:

Chtělo by se napsat, že dnešní medální konference v senátu byla zklamáním, ale nebyla. Jen potvrdila, že senát je trochu mimo. Proč? Inu pozvat přednášející ve složení Břetislav Rychlík, Jan Jirák, Václav Štětka, Josef Šlerka a Hana Marvanová, to, bohužel, dokáží jen lidé, kteří moc netuší.

Břetislav Rychlík nastolil agendu vzpomínáním na staré časy televizní krize („to když jsme chodili do sněmovny s Ludvíkem Vaculíkem“), načež přešel rovnou do útoku proti vedení a radě Českého rozhlasu, protože rozhlas neprodloužil smlouvu Petru Fischerovi, šéfredaktorovi Vltavy. S emocí sobě vlastní Fischerovo neprodloužení smlouvy srovnal se zatčením Plastic People, padala slova jako normalizace a cenzura, přičemž pletl jedno přes druhé a občas mu unikaly časové souslednosti. Z celého jeho projevu koukalo, bohužel, hlavně pobouření nad tím, že mu „vyhodili“ kamaráda. Radu prakticky obvinil z toho, že je to banda nějakých zmanipulovaných podvodníků. Když se ohradila předsedkyně rady Hana Dohnálková, byl překvapen. 
Bohužel, po tomhle typicky Rychlíkovském výlevu, nehodném vysokoškolského pedagoga, úplně zapadly věcné, byť akademické přednášky trojice Jirák, Šlerka, Štětka. Profesor Jirák se přitom zamýšlel nad tím proč vlastně tuto konferenci svolali, o pozici médií veřejné služby v digitálním světě, o tom, že tradiční média již nenastolují agentu a jejich role se upozaďuje. Václav Štětka přinesl grafy a tabulky, ukazující důvěryhodnost médií veřejné služby, ústup diváků od tradičních médií a další srovnání. Josef Šlerka se zabýval druhy žurnalistiky v „nové době“.
Pak přišla na řadu Hana Marvanová a její, již dvacet let opakovaný a zbožňovaný německý model voleb do mediálních rad, aniž jen slovem reflektovala, že tento model má také své problémy, jak zjistili v Německu. Že totiž, například, někteří radní, vybraní „relevantními organizacemi“ pocházejí z organizací, hojně futrovanými státem. A že celý německý model byl důsledkem denacifikace. Nad tím se ale Marvanová nezamýšlela celých dvacet let, takže s tím nezačala ani dnes. Pobouřila se nad tím (a zde dodat, že právem), že sněmovna před sebou hrne pět výročních zpráv České televize. Vyzvala senát, aby, pokud sněmovna nekoná, což podle jejího názoru nekoná, měl by si některé pravomoci uzmout. Patrně takový drobný ústavní puč. Bohužel ale ani ona nepřispěla k racionální debatě. 
V diskusi se ozvala předsedkyně rozhlasové rady Hana Dohnálková, která se energicky ohradila proti slovům Břetislava Rychlíka. Ten byl evidentně zaskočen, že se ozvala, ba co víc, že se ohradila proti jeho slovům a začal se mumlavě vymlouvat, že to myslel obecně. Petr Fischer, který na seminář přišel, se přiklonil k německému modelu, protože se jej dotklo, že zatímco jeho nominovaly do Rady ČRo úctyhodné organizace (tuším, že FITES a ARAS), nakonec byli zvoleni radní, kteří za tak úctyhodné organizace nominováni nebyli. 
Bohužel se celý seminář zvrhl v jakési táčky, protože se přihlásila Ivana Tóthová (tuším, že snad jednou či dvakrát kandidovala do rozhlasové rady) s tím, že poslouchá rozhlas 25 let a mrzí ji, že odešel Petr Fischer a že do rozhlasu píše podněty, na které nikdo neodpovídá. To, co by bylo lze omluvit u nadšené posluchačky, bylo poněkud podivné u Renaty Klusákové, která se velmi nenápadně mezi řečí přiznala, že je zaměstnanec rozhlasu (zpočátku se snažila vystupovat jako někdo zvenčí) a, lidově řečeno, „poblila prsa“ radě i rozhlasu a to způsobem, z něhož čišelo, že je to vlastně za Fischera. (Zabili jste mi strejčka, tu máte do držky) Média veřejné služby jsou patrně jediná, která jsou z jakýchsi důvodů ochotna snášet neloajální zaměstnance. Vybavila se mi před očima Daniela Drtinová a Česká televize.

Suma sumárum: Ačkoliv se Lukáš Wagenknecht (nezávislý za Piráty), který to moderoval, poctivě snažil pořád vracet debatu do odborných kolejí, neměl šanci. Výběr hostů byl tak pekelný, že ať dělal, co dělal, pořád se to stáčelo k „našemu vyhozenému kamarádovi, za kterého se mstíme“. Chlapec v kostkované košili, který tam vyprávěl o otevřeném dopisu Milionů chvilek za demokracii tomu moc nepomohl. Pan senátor Chaloupek, který předsedá stálé komisi pro sdělovací prostředky a oživil seminář svými vzpomínkami na začátky v Československé televizi také ne. Vůbec netuším jak a podle jakých kriterií byli hosté zváni. V Rychlíkovských osobních útocích naprosto zanikli tři vysokoškolští pedagogové, jimž bych se nedivila, kdyby už nikdy nepřišli, protože tohle nemají zapotřebí.

Příště lépe, milý senáte.