Model nepřímé demokracie, spočívající na volbě zástupců v parlamentu nebo samosprávě, nevznikl ze snahy omezit účast lidu na rozhodování. Jenom na rozdíl od tradiční řecké polis nebo islandského Althingu žije dnes příliš mnoho lidí, než aby se mohli všichni shromáždit na náměstí a odhlasovat svůj názor.

Je snadné vykřikovat ve volební kampani, že „chceme referendum ve všem kromě trestu smrti“. Takto jednoduché heslo lze prosazovat jenom díky přesvědčení samotných hlasatelů, že ho prosadit nelze.

Je zřejmé, že autoři hesla nemají na mysli skutečně hlasování o všem. V tom bych viděl první problém. Díky sociálním sítím dnes není problém shromáždit dostatečný počet podpisů pod téměř každý sebebláznivější nápad. Pokud by se toto stalo módou (a já se obávám, že takovému efektu nelze zabránit), pak příslušným institucím těžko zbude čas na jinou práci, než vypisování a vyhodnocování referend. Nechci mluvit o finančních nákladech – míru demokracie nelze přepočítávat na peníze.

Musí se tedy stanovit nějaký klíč. V tom vidím velkou nesnáz – kdo ten klíč stanoví a podle jakých kritérií? 

Druhý daleko závažnější problém vidím v odpovědnosti naší společnosti. Referendum vyžaduje obrovskou občanskou odpovědnost. Jinak mohu referendem zrušit třeba vyplácení důchodů nebo zrušit politické strany či církve. Není to tak absurdní, jak se vám to může na první pohled zdát. Obávám se, že nejenom pro tato rozhodnutí, ale pro celou řadu podobně tragických, by se dala zajistit celkem pohodlná většina. Nechci mentorsky kárat před nebezpečím populismu, ale jeho laciná hesla získávají v současné době stále větší podporu.

Proto tvrdím, že podmínkou konání referenda je občanská odpovědnost. Máme takovou odpovědnost a politickou a občanskou kulturu?