„Dalo se právem očekávat, že nástup nového amerického prezidenta Donalda Trumpa vyvolá značné emoce v progresivistickém táboře jak u novinářů, tak u politiků,“ zahájil Petr Žantovský první téma pravidelné rubriky Týden v médiích. „Mnozí z nich se předhánějí v tom, jak co nejvíc urazit a nakopnout stávajícího amerického prezidenta, s jakým diktátorem ho srovnat a jak odsoudit jeho první vládnoucí kroky. Dalo se to čekat, protože jeho politika je skutečně o něčem docela jiném, než je politika progresivistů bidenovského nebo eurounijního střihu,“ říká mediální analytik. Shrnutí toho, čím Trump na začátku svého mandátu pobouřil kritiky nejvíce, přinesl například Stanislav Biler na webu Deník Alarm. „Já bych řekl, že už samotný název Alarm je alarmující, tohle slovo se zpravidla používalo tehdy, kdy se v nějakém kontextu usilovalo o nějakou významnou změnu a alarmem se svolávali spolubojovníci. Tady se děje to samé,“ upozorňuje Žantovský. Za nejprogresivističtější web v Česku považoval dlouhou dobu Britské listy nebo Deník referendum, oba tituly ale mají podle mediálního odborníka v Alarmu zdatného konkurenta.  

V článku s názvem Trump maže pravdu způsobem, o jakém se ani Orwellovi nesnilo srovnává Biler Trumpovo stávající vládnutí s poměry v dystopickém románu 1984 od britského spisovatele George Orwella. „Umělost toho srovnání je, musím říct, krušně zábavná. Zejména, když zjistíme, že největší Bilerovy námitky vůči Trumpovi směřují k jeho prosazování racionality ve vztahu k takovým tématům jako je LGBT nebo diverzita, rovnost a inkluze v programu DEI a podobně,“ popisuje Žantovský. Trumpův kritik z Alarmu se podle něj tedy rozhořčuje nad otázkami typu zda máme 2 pohlaví, nebo 280. „Asi už všichni víme, že Trump považuje odpověď A za správnou. Autor Stanislav Biler vyčítá Trumpovi, že plní své předvolební sliby. Pokud pan Biler sledoval to, co Trump říkal před volbami, tak by se měl spíš radovat, že je tu konečně nějaký politik, který plní to, co sliboval,“ říká mediální analytik.

Možné vysvětlení Žantovský vidí v tom, že v Česku jsme zvyklí na to, že politické sliby platí přesně do okamžiku, kdy jsou sečteny hlasy ve volbách, nejpozději pak do chvíle, kdy se uzavře první volební koalice. Potom letí předvolební sliby do koše. V této souvislosti Žantovský připomíná třeba Mirka Topolánka, volební rok 2006 a takzvanou Modrou knihu ODS. Takový typ cynismu podle něj převládá mezi politiky napříč spektrem, ať už jde o socialisty, nebo o současnou vládu Petra Fialy. Žantovský nechápe, proč se progresivisté tolik rozčilují nad tím, že Donald Trump aplikuje znalosti z učebnice biologie pro základní školy a ruší financování projektů, které mu přijdou zbytečné, jako jsou různé DEI iniciativy. 

„Trump byl zvolen hlasy amerických občanů. Do toho pan Biler, s prominutím, nemá co mluvit. Ať si prosazuje své progresivistické kandidáty, ať dokáže on a jemu podobní, ať zvítězí v naší zemi, ať tady zavedou oficiální počet 258 pohlaví a dají 50 procent ročního rozpočtu na zkoumání LGBT. Ale dříve než poté, co vyhrají volby, to udělat nemohou. Výkřiky, srovnávající Trumpa s vládnutím v totalitním státě podle George Orwella, jsou opravdu mylné. Mimochodem, pan Biler se trošinku mýlí v tom, že Orwell napsal svoji dystopii 1984 na základě dění během španělské občanské války. Není to pravda, napsal to jako reflexi na německý nacismus. Ta kniha vyšla na konci čtyřicátých let, těsně před jeho úmrtím. Byla spíše jakousi metaforou zrůdností, kterých se dopouštěl nacistický režim,“ vzkazuje mediální analytik autorovi článku v Deníku Alarm. Podle Žantovského jde o vcelku typické ohýbání pravdy, které má sloužit k tomu, aby čtenář přistoupil na argumenty plynoucí z článku. „Kdo někdy četl něco jiného než Alarm, může být informován trošku jinak, a možná pravdivěji,“ dodává Žantovský.

Komu jde o mír na Ukrajině?

Média se v tomto týdnu pochopitelně věnovala s maximální intenzitou jednáním ministrů zahraničí USA a Ruska v Rijádu, zasedání mnichovské bezpečnostní konference a mítinku špiček EU, který sezval Emmanuel Macron. „Z vývoje asi každý pochopí, že v tomto případě jde znova, po roce 1945, a do značné míry také po roce 1989, o nové dělení Evropy, respektive světa,“ říká Petr Žantovský. Všímá si zneklidnění, které pociťovali vrcholní čeští politikové, když nebyli k zásadním okamžikům přizváni. A když si uspořádají vlastní akce, jejich hlas vyvane zcela do prázdna. Tomu odpovídají i některé mediální odezvy, které Žantovský považuje za poněkud hysterické. Jako příklad uvádí „neuvěřitelnou“ sérii článků, které srovnávají aktuální snahu Američanů a Rusů vyřešit válku na Ukrajině mírovou cestou s Mnichovskou konferencí ze září 1938. Podle Žantovského to prozrazuje o autorech takových srovnání několik věcí. „Za prvé, hájí nějaké zájmy. Zřejmě zájmy evropských našeptavačů. Za druhé, nevědí nic moc o moderní historii a taktéž o Mnichovské dohodě roku 1938 a tomu, co jí předcházelo. Zapomínají na to, že v té době se řešila otázka, aby válka nenastala, tady se řeší otázka, aby válka skončila,“ popisuje Žantovský první odlišnost.

„Druhá odlišnost je v tom, že tehdy se v Mnichově vedle agresivního Hitlera a jeho spojence Mussoliniho sešli zástupci dvou takzvaně demokratických zemí Evropy – Anglie a Francie – a odsouhlasili oddělení některých historických území tehdejšího Československa, tazkvaných Sudet, ve prospěch Německa. Také zapomínají na to, že na mnichovském diktátu se nepodílely ani Spojené státy, ani Rusko. Zapomínají na to, že většina důležitých evropských států měla s Hitlerem smlouvu o neútočení, případně o spolupráci, dávno před Mnichovem. Už od půlky třicátých let se ty smlouvy množily jak houby po dešti. Až poslední z těchto smluv byla ta slavná Molotov-Ribbentrop se Sovětským svazem o neútočení,“ připomíná Žantovský. Neustálému skloňování analogie dnešní situace se stavem v roce 1938 mediální analytik nerozumí, protože obě situace považuje za odlišné. „Na jedné straně je tu válka na okraji evropského území, čili je to nebezpečí, kterému je třeba zabránit. Evropská unie ale dělá všechno pro to, aby tu hrozbu jenom rozdmýchala, aby tam odvezla více zbraní, aby dopustila více obětí. To je něco, co bychom evropským potentátům neměli zapomenout a měli bychom jim to připomínat od rána do večera,“ pokračuje mediální odborník.

To, že se našli dva důležití geopolitičtí hráči, kteří jsou ochotni najít dohodu o míru „plnou ústupků a kompromisů“, by podle Žantovského zasluhovalo určitý projev skromnosti ze strany Evropy, která nic takového nedokázala, protože se o to ani nepokusila. „Oni si opravdu asi představují, že povedou světovou válku proti Rusku, což mi přijde opravdu jako nehoráznost. Jeden můj známý tomu říká ‚gaučová válka‘, jako takový ten hráč počítačových her, co sedí doma v mamahotelu, pouští si na obrazovce hry a má dojem, že je vojevůdce – tak takhle nějak vypadají naši evropští lídři. Vůči evropskému obyvatelstvu je to neodpovědné a sprosté, protože evropské obyvatelstvo nakonec bude platit všechny škody a trpět tím, když Evropa bude tento vývoj jakkoli blokovat,“ dodává Žantovský k mírovým jednáním mezi USA a Ruskem.

Chování Evropy si Žantovský vysvětluje starým pořekadlem, že válka je nejlepší investice. I když je ale stát velmi spolehlivý dlužník i nákupčí, sám Žantovský je názoru, že mnohem lepší byznys bude obnova zpustošené Ukrajiny. Mediální odborník připomněl více či méně zřejmé obavy evropských zemí o to, že k opětovnému vybudování Ukrajiny a k velkým investicím nebudou jejich firmy připuštěny. Panuje strach, že lukrativní pozice si rozdělí USA, Rusko a Čína. „O to jde EU, abychom si nalili čistého vína. Nejde jí o žádnou humanitu, jde jí jen o peníze. A my jsme toho mlčenlivými užitečnými idioty. Smutné je i to, že na to naskakuje tolik českých novinářů a hrají si na podporu této falešné myšlenky o humanitě a skryté hamižnosti,“ říká.

Unijní chlupaté opice a čerstvý lídr Pavel

Do třetice na podobné téma. Petr Žantovský si vybral „neobyčejný výkon stále se zdokonalujícího novináře Alexandra Mitrofanova“ v rubrice Očima Saši Mitrofanova na portálu Novinky.cz. Článek s titulkem Evropa hledá lídry? Máme. Doma a u sousedů se podle Žantovského věnuje zajímavému tématu. „Mitrofanov nad očekávání dané jeho předchozí tvorbou, jíž se zavrtával do útrob lídrů Evropské unie, počínaje paní Leyenovou a konče Petrem Fialou, najednou zjistil, že je potřeba hledat nové prostory k zavrtávání se, protože ty staré zklamaly. Prostě zkolabovaly, což tam on jinými slovy přiznává,“ komentuje mediální analytik tvorbu svého kolegy.

V atmosféře po mnichovském projevu J. D. Vance, po sbližování USA a Ruska v Rijádu a po napjaté večeři u Emmanuela Macrona zůstali podle Žantovského šéfové unijních administrativ poněkud „paf“ a nevědí, jak mají zareagovat. Mitrofanov si pomáhá výrazem „chlupatá opice“, který si vypůjčil od spisovatele Borise Strugackého. Chlupatými opicemi nazývá Mitrofanov naše lídry, kteří jsou neschopni čelit úderům zvenčí a jsou neochotni přemýšlet, takže přemýšlení nahrazují pevností víry. Mitrofanov podle Žantovského toto pojmenování použil velmi účelově, protože tyto „chlupaté opice“, tedy evropské politické vedení, je zničehonic v pokleku před „barbarstvím“. 

„Co z toho podle Mitrofanova vyplývá? To, že je třeba najít nějaké nové silné lídry, kteří mají odvahu a schopnost tomuto barbarství čelit. Kteří nejsou opatřeni zkušeností, kterou nazývá ‚dědečkovská mentalita‘, to jsou ty jím doposud opěvované evropské elity, které najednou mají dědečkovskou mentalitu, a abych ho zacitoval: ‚lídři se starou mentalitou chtěli uklidnit tbarbary nekonečnými telefonáty‘. Já myslím, že to je přemrštěné hodnocení a ti lídři s dědečkovskou mentalitou v podstatě nedělají nic než další a další summity bez výsledku. Protože nemají žádnou vlastní ideologii, tak nemohou ničeho dosáhnout, což je logické,“ vysvětluje Žantovský. Mitrofanov má ale řešení. Čtenářovi nabízí hned dva nové náhradní lídry – Donalda Tuska a Petra Pavla. 

Mitrofanou svou volbu odůvodňuje tím, že jak Tusk, tak Pavel mají mít s oněmi „barbary“ zkušenosti. „Jaké zkušenosti s barbary ruského typu má Petr Pavel, to snad už každý ví. Že ještě v roce 1987 písemně potvrzoval loajalitu ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, že studoval na komunistického rozvědčíka pro boj s americkým imperialismem,“ doplňuje Žantovský, který si není jistý, co vedlo Mitrofanova k dojmu, že právě Petr Pavel je ten správný bojovník proti barbarismu. „Pokud tím ovšem nemyslel barbarismus americký, to by možná sedlo. Že by si ti dva lídři rozdělili Evropu, Tusk by se věnoval boji s Ruskem a Pavel by se věnoval boji s dnešní Amerikou,“ poznamenává. 

Žantovský se tak vrací k faktu, že náš nedávný velmi blízký spojenec, Spojené státy, je nyní označován někdy za barbary, jindy za nepřítele. „Tady by se panu Pavlovi možná hodila jeho špionská průprava pro boj s imperialismem. Uvidíme, jestli dojde na Mitrofanova slova, každopádně tímto článkem překročil míru absurdit, které v posledních měsících chrlí na téma rusko-ukrajinského konfliktu a současného vývoje Evropy,“ uzavírá Žantovský.