Pithart uvedl, že z této doby nezbylo prakticky nic. A to proto, že po ní nastoupila normalizace, a že většina plánovaných reforem byly opojné a euforické řeči o nalezení středu mezi kapitalismem a socialismem. Ale nic konkrétního se neudělalo, kromě novelizace trestního řádu a federalizace, protože se čekalo na sjezd strany. V normalizaci se pak tyto myšlenky musely zapřít, aby člověk nepřišel o místo. V polistopadových poměrech se nikdo k myšlenkám Pražského jara nevracel, hovoří Pithart z vlastní zkušenosti.

Alexander Dubček si podle něj nedokázal představit, že Sovětský svaz bude Československo okupovat, protože v něm vyrostl a byl pravověrný komunista. Celá otázka okupace a reakce Sovětského svazu na uvolnění poměrů byla prý pro vedení KSČ tabu. Pithart říká, že vedení KSČ mělo poslat do Moskvy dopis ve znění: „Vážení soudruzi, ze Západu se šíří zlolajné pověsti o tom, že se chystáte naši zemi přepadnout. Prosím, abyste tento nesmysl, který je v rozporu s naším komunistickým... vyvrátili.“ Pak by Sovětský svaz musel reagovat a buď uznat, že se chystá na invazi, nebo říci, že je to nesmysl, což by mu pak přineslo další potíže.

Po invazi nastalo prý podvolení, kdy už lidé předpokládali, jak situace dopadne, a šli jí trochu vstříc. Prý očekávali od svých vůdců nějaké gesto, ale to nepřicházelo. „Ta porážka byla nevyhnutelná, ale způsob porážky byl v jejich, našich rukou,“ říká bývalý senátor. „Přece oni museli vědět, že je nezastřelí, ani nezavřou, ani nepošlou na Sibiř, oni by nevěděli co s nima, ale nakonec by je pustili,“ tvrdí Pithart.