„Proč televizní pracovníci třicet let o České televizi mlčí? Protože se bojí. Proč se nenašla žádná politická síla, která by dotáhla transformaci socialistické Československé televize do podoby moderní veřejnoprávní, transparentní instituce, jako je adorovaná BBC? Protože se bojí. Proč sama televize nepřijde se silnou vizí a plánem změn? Protože se bojí o benefity. Bojí se, že když vypustí džina z láhve, přijdou noví lidé, bojí se toho, že by ti, kteří sedí léta na rozhodujících pozicích mohli být obměněni. Přitom není lepší vizitka pro veřejnoprávní zpravodajství a publicistiku, než že na ně útočí obě strany politického spektra. Jako právě u té BBC,“ napsal Petrov v úvodu svého komentáře na sociální síti Facebook.

Jako člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se Vadim Petrov rozhodl promluvit za ty, kteří se bojí, a nabídl cestu, co v ČT změnit.

V prvé řadě prý v ČT existují nevyužité prostory. V některých kancelářích podle Petrova sedí lidé, u kterých ani nevíte, co dělají. Možná by se daly využít. Vedle toho má ČT nevyužité prostory, kde může natáčet své pořady, ale nevyužívá je a raději točí jinde. Třeba na žižkovské věži. A když už využívá své vlastní prostory, staví v nich podle Petrova nesmyslně drahé dekorace. I tady by se prý dalo ušetřit.

Petrovovi se také zdá, že pravá ruka v ČT mnohdy neví, co dělá levá. Jak na to přišel. Tvrdí, že pražské televizní štáby jezdí natáčet reportáže v regionech a regionální štáby totéž činí v Praze.

„Jedním z největších úniků však představuje minimální kontrola při sestavování rozpočtů jednotlivých pořadů. U seriálů a velkých pořadů, např. exteriérových, tečou peníze neskutečným proudem a bez kontroly. Rozpočet výroby pořadu se sestává z desítek položek, na výrobě pořadů se podílí řada ‚průtoků‘ peněz – vlastní vnitřní náklady, kapacity v majetku ČT, mzdy, externí služby, honoráře atd,“ pokračoval v rozboru svého náhledu na ČT Petrov, kde se pokusil nastínit, co by se v této instituci mohlo změnit.

„V dobách minulých byl každý pořad přísně rozpočtován z hlediska nákladů nepřímých, z hlediska přidělených kapacit. Dnes se často točí ‚s tvůrčí svobodou‘, netřeba šetřit ‚materiálem‘, tak se točí, blokují se za vysoké ceny místa ve veřejném prostoru, najímá se komplikovaná technika (jeřáby), jakýkoli pokus o regulování kapacit a přidělených nákladových prostředků je zdůvodňován ‚omezováním tvůrčí svobody‘,“ prohlásil člen RRTV.

„Neprofesionalismus se vydává za svobodu tvorby; nikdo nenese odpovědnost za promrhané prostředky. Ještě počátkem devadesátých let produkce předkládaly rozpočty a všichni se měli na pozoru, aby kontrola nenašla nějaké plýtvání prostředky. Překročení rozpočtu bylo pokládáno za velký průšvih, a pokud k tomu došlo, muselo to být podloženo jasnými věcnými argumenty, zdůraznil Petrov.

V ČT by prý s jeho myšlenkami pravděpodobně nesouhlasili, ale Petrov si na tom trvá, a doufá, že obměněná Rada ČT najde odvahu popsat skutečný stav věcí, a pokud narazí na nějaké problémy, najde odvahu je řešit.

František Dymal, někdejší zaměstnanec ČT, se v komentáři pod textem Vadima Petrova podělil o své vlastní zkušenosti s veřejnoprávní televizí.

„V České jsem pracoval jen dva roky po převratu a zdrhnul k Železnému. Tam byla jiná hospodárka. Zpravodajství jsme točili jen s kameramanem. V České ve čtyřech. Pokud zpráva nebyla původní, tzn. obšlehnuta z tisku, tak ji nezaplatil. Atd. Stíhali jsme všechno a ještě půjčovali záběry vystrašeným redaktorům z ČT, kteří díky byrokracii neměli šanci se na místo dostat včas. Nechtěli dělat krimi, pak ČT točila kvůli sledovanosti vše, co Nova,“ napsal Dymal.

Pochlubil se také tím, že se postaral ČT o problémy. když začalo bombardování Jugoslávie. Na jeho přímluvu a na přímluvu již zesnulého česko-srbského Rajko Dolečka prý ČT nedostala víza. „Hihi,“ poznamenal  Dymal.

„Jsem na to hrdý, protože už tehdy Česká televize lhala. Já ukázal aspoň pravdu o humanitárním bombardování srbských civilistů. A česká TV lže stále,“ dodal ještě.