Okolnosti jsou zkrátka příliš výbušné. A jakmile někdo rozžehne zápalnou šňůru, výbuchu už nepůjde zabránit,“ píše Kahl, který měl v letech 2009 až 2011 strategické plánování v íránském teritoriu na starosti na ministerstvu obrany USA a byl i poradcem viceprezidenta Joea Bidena. Otázkou podle Vlacha je, jestli by USA měly odvahu pustit se do skutečné pozemní invaze.

Země s 80 miliony lidmi, o dvě třetiny území rozlehlejší než Irák a Afghánistán dohromady, by byla podle něj největším soustem od války ve Vietnamu v letech 1955 až 1975, odkud se Američané nakonec stejně stáhli.

Pro plnohodnotnou invazi by Američané podle komentátora potřebovali kolem 300 tisíc vojáků, možná i víc. K dispozici je mají, disponují také nejvyšší přepravní kapacitou na světě. Přesto by doprava takového množství sil do regionu trvala několik měsíců.

Výhodou by pro ně prý bylo, že mohou na Írán zaútočit z několika směrů: z moře na jihu, z Afghánistánu a z Iráku. „Byli by však zřejmě ve výrazné početní menšině, protože Írán může ke stávající armádě a revolučním gardám mobilizovat brance a paramilitární jednotky a v krátké době postavit odhodlanou několikamilionovou sílu vybavenou kalašnikovy vlastní výroby,“ odhaluje Vlach další háček.

Invaze s cílem odstranit režim může být efektivní jen v případě, pokud by Američané měli někoho, kdo bude vládnout místo ajatolláhů, míní Vlach. Takovou operaci lze uskutečnit i kombinací intenzivního leteckého bombardování civilní infrastruktury a sankcí, které v roce 2000 položilo na lopatky režim Slobodana Miloševiče v Jugoslávii. Írán podle expertů zatím nemá funkční jadernou zbraň.

Američané tak mohou s úspěchem využít svoji mohutnou technologickou převahu ve vzdušných silách, kde proti mase dvou tisíc moderních stíhaček stojí dvě stovky o několik generací nižších typů F-14 či Mig-29. Írán má ale velmi účinnou protivzdušnou obranu složenou z ruských systémů S-300 a domácích Khordad. „USA by musely počítat s vážným rizikem ztrát svých letadel, a průběh letecké války by tak byl rozhodně dramatičtější než koncem 90. let v Jugoslávii,“ píše Vlach.

Dá se také prý očekávat, že by Íránci zkomplikovali život invazním silám výrobky svého obranného průmyslu, mezi něž patří i balistické rakety schopné doletět až deset tisíc kilometrů daleko a vyspělé drony okopírované od Američanů.