Proto si spisovatele pozvala Martina Kociánová do svého pravidelného pořadu Kupředu do minulosti. A zjistila mimo jiné i to, že některé Neffovy představy se začínají zcela nečekaně naplňovat už nyní.

V románu se třeba objevila holčička postižená Downovým syndromem, která působila natolik démonicky a zároveň byla pohodlně ovladatelná, že z ní nakonec udělali královnu. „Teď když máme Grétu Thunbergovou, klaní se jí papež a v úžasu poslouchá plénum OSN, jak mu nadává, tak si říkám: Tak tuto šílenost jsem přeci popsal ve Tmě. Prostě, tady se prezidenti, papežové a politici koří evidentně pomatené mladé ženě. Já jsem to tam popsal, nic jsem si nevymyslel. Život má svou vnitřní logiku a ta je opravdu šílená,“ děsí se spisovatel.

Ondřej Neff na úvod vzpomínal, že když v padesátých letech vyrůstal na vesnici, tak soused měl flintu a dokázal sekerou porazit strom. Díky tomu například za obou světových válek dokázal venkov podržet kolabující města, která se předtím pyšně tvářila jako vrchol civilizace a na vesnice shlížela shora. Dnes ale tyto dovednosti zmizely i na venkově a vesnice je na elektřině závislá úplně stejně jako město.

„Máme studnu, ale je to vrt, který funguje na elektřinu. To by mi bylo k ničemu, vodu bych mohl sát jedině brčkem,“ uvádí pro příklad. To spisovatele přivedlo k tomu, jak fatální kolaps světa by bez proudu nastal.

A právě kvůli totální závislosti světa na elektřině, která se za těch dvacet let ještě více prohloubila, Ondřeje Neffa tolik znepokojují současné nápady na zavírání „nečistých“ elektráren a spoléhání na nejisté větrníky a podobné „hokusy pokusy“. „Myslím, že to je šílenství, a to, co se děje, ve mně budí hluboký neklid,“ dodal.

CELÝ ROZHOVOR ZDE

Podstatou jakéhokoliv kolapsu podle něj je, že nikdo dopředu netuší, zda a odkud přijde. Dějiny, i když jim rozumíte, vždy do budoucna nabízejí množství scénářů a nikdo dopředu neví, který se prosadí. Katastrofa prostě přilétá jako „černá vrána“, když ji nečekáte, a naopak obvykle nepřijde, když se na ni připravujete. Neff vzpomínal, že když se mluvilo o tom, že se zhroutí počítačové systémy v souvislosti s přechodem na rok 2000, tak i on pátral po možnostech, jak se ochránit, ale nakonec se nic nestalo. „Katastrofa nenastala, ale mluvilo se o tom, že nastane. Takže kdyby mělo vypuknout zemětřesení, tak jak se připravit na zemětřesení? Jak už jsem říkal, to prostě přijde a je konec,“ vysvětluje.

Přesto ale spisovatel věří, že i za cenu nesmírných obětí by lidstvo takovou situaci zvládlo. „Vždy se najdou lidé činorodí, invenční, stateční a slušní, a v tomto ohledu se dívám do budoucna s důvěrou,“ uzavřel povídání.

Myslí si, že v krizových situacích by se prosadili lidé, kteří dovedou zachovat klid. Nikdy ale dopředu nevíme, kteří lidé to budou. Vzpomíná třeba na to, jak se zcela nečekaně na počátku druhé světové války dostal do čela francouzské exilové armády do té doby zcela neznámý důstojník jménem Charles de Gaulle.