Publicista Souček se přimlouvá za povinnou vojnu. Jinak lidi vůbec nebudou tušit, co dělat

„Zaveďme vojnu a přestaňme se podceňovat!“ Úvahy s takovým titulkem sepsal publicista Přemysl Souček, který se v ParlamentníchListech.cz vyjadřuje hlavně k otázkám ohledně energetiky. Jenže ono to, jak také podotkl, spolu souvisí. Pojďte se na to podívat.

Potřebujeme vlastní elektřinu i armádu

Vývoj Česka je v oblasti energetiky podle Součka v mnohém podobný jako v oblasti obrany státu. Momentálně se ale víc diskutuje o tom, jak skutečně zajistit obranyschopnost, než o energetice. Nevyhneme se však ani jednomu: „S energetikou je to v Česku podobné jako s obranou státu. V energetice usilovně pracujeme na tom, abychom byli závislí na dovozu elektřiny, protože uhelné elektrárny budou jejich provozovatelé s vysokou pravděpodobností nuceni zavřít do roku 2030. Spíš dřív. Z ekonomických důvodů. Což je doba, za kterou prakticky jistě nestihneme postavit chybějící výkon v paroplynových elektrárnách. Nové jaderné bloky budou někdy v polovině čtyřicátých let a nestálá produkce obnovitelných, ale také jen občasných zdrojů potřebnou elektřinu nezajistí. Takže budeme odkázáni na jiné, ač bychom si elektřinu mohli produkovat sami. Situace je o to horší, že zemí, odkud bude možné elektřinu dovážet, ubývá, před čímž varuje i oficiální dokument ‚Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrické soustavy ČR do roku 2040‘, tedy MAF 23, kterou vydala státní společnost ČEPS. To je výhradní provozovatel tuzemské přenosové soustavy, která tvoří páteřní síť elektrizační soustavy.“

„S obranou Česka je to velmi podobné. Armáda při současných stavech není s to republiku ubránit, a jsme tak odkázáni na spojence v NATO. Toho NATO, kterému jsme schopni sami poskytnout jeden zastaralý tankový prapor, jednu letku gripenů a dvě mechanizované brigády. Obě přitom mají problém s vybavením, jež neodpovídá aktuálním zkušenostem z války na Ukrajině. Vláda se odhodlala k nákupům armádního vybavení, ale tím se snaží vyřešit jen polovinu problému. Pokud totiž nebude mít Česko možnost efektivní mobilizace, může mít ve skladech nakoupeno techniky, kolik bude chtít, a stejně to nezvýší jeho obrannou sílu. Protože efektivní mobilizace předpokládá, že se mobilizují lidé, kteří už za sebou mají vojenský výcvik. Jenže takových lidí už máme jen ‚pět a půl‘. Změnit to může pouze zavedení vojenské služby. Což je krok, ke kterému se nikdo z politiků nehlásí,“ říká publicista Přemysl Souček, jehož soudy v oblasti energetiky jste mohli číst na tomto webu již mnohokrát. A doplňuje, že obě oblasti procházejí podobně chmurným vývojem. Zatímco v energetice je příčinou problému Evropská unie, v obraně jsme to my sami, protože většina národa neví, co a proč by měla bránit. Tady končí se srovnáním obou oblastí.

I malí se můžou bránit úspěšně

Na úvod úvah o povinné vojně vysvětluje: „Náš vstup do NATO byl logickým krokem, který vycházel z historických zkušeností i z (ne)početnosti našeho národa.“ Proti nebezpečí z Ruska je to důležité. A pak jasně dodává: „Pro obranyschopnost státu je rozhodující ochota se bránit se zbraní v ruce. Riskovat životy, devastaci země, zadlužení. To vše proto, že o hranicích se nediskutuje, protože hranice se prostě brání. Bez toho to nejde. Nic na tom nemění to, že nemálo Čechů to vidí – na rozdíl od našich předků – jinak.“

A pokračuje: „V podstatě od pádu komunismu se v tuzemských médiích pevně usadil duch podceňování české obranyschopnosti. Argumenty pro to byly a jsou různé. Obvykle zmiňují rok 1938 a rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše na nátlak nacistické Velkoněmecké říše, fašistické Itálie a Francie s Velkou Británií postoupit naše pohraničí Německu. Již méně se však v takových textech zmiňuje obrovské odhodlání lidí bránit se a bojovat. Nezmiňuje se příliš, že zářijová mobilizace proběhla tak, že německým generálům z toho běhal mráz po zádech. Bez ohledu na to, že valná většina z tří milionů sudetských Němců byla pro připojení k říši. Málo se v té souvislosti také mluvilo a mluví o tom, že v té době existovala nemalá část německé generality a špičkových politiků, kteří v případě zahájení války proti Československu byli odhodláni zbavit soudruha Hitlera moci. Udělat převrat, aby válka nezačala. Jistě, nevedla je k tomu oddanost míru, nýbrž přesvědčení, že wehrmacht, říšská armáda, není na válku ještě připravena.“

Uvádí se, že jsme proti hitlerovskému Německu měli ve zbrani přes milion mužů. Poláci se bránili bez pohraničních hor, opevnění a s hůře vyzbrojenou armádou sedmatřicet dnů, a to proti nacistům z jedné strany a sovětským bolševikům z druhé. Pětimilionové Finsko se dokázalo sovětskému kolosu bránit přes tři měsíce. A Ukrajina? Ta se Rusku brání úspěšně už čtvrtý rok. Fakt, že je její obrana úspěšná, je zřejmý už jen z toho, že Rusů je asi 120 milionů, Ukrajinců třikrát méně. A přesto Rusko za tři roky války dokázalo zabrat s bídou pětinu ukrajinského území, když postoupilo průměrně o nějakých až 250 kilometrů od svých hranic. Samozřejmě že Souček nepomíjí ani strategický význam mezinárodní pomoci.

Vlastenectví stále devalvuje

„Odhodlání bránit vlast v tuzemsku třicet let devalvuje. Stejně jako se zpochybňuje vlastenectví, jemuž se přisuzuje nepřiznaný nacionalismus či šovinismus,“ píše dál Souček a dodává: „V současnosti je zřejmé, že česká armáda čítající asi sedmadvacet tisíc vojáků, je pro obranu republiky zcela nedostatečná. Mobilizace, což je sám o sobě velmi negativně vnímaný termín, by nic nevyřešila. Protože nemáme povinnou vojenskou službu. Mobilizovali bychom tak lidi, kteří by měli zhusta problém rozeznat útočnou pušku od smetáku. Ale mobilizovali bychom také lidi, pro které nemáme připravená ‚mobilizační jádra‘, tedy místa, kam přicházejí, aby dostali výstroj a výzbroj. Mobilizovali bychom lidi, kteří nemají nejmenší tušení, jak funguje armáda. Včetně toho, že nechápou, že velitele prostě musejí poslouchat. S vysokou pravděpodobností bychom je navíc neměli čím vystrojit ani vyzbrojit. Možná je to ten důvod, proč ani ti vojáci, které je slyšet – jako třeba Petr Pavel – nejsou nakloněni zavedení povinné vojny. Raději mluví o motivaci lidí k tomu, aby šli na nějakou dobu dobrovolně do armády. Je totiž jasné, že takových lidí bude daleko, daleko méně. Bude jich pár tisíc.“ Jenže to je zase pro skutečnou obranu nedostatečný počet…

A jak dále uvádí Souček, je zcela rozhodující v těchto úvahách, zda jsme vůbec ochotni se bránit. „Jedno komu, protože stát se může cokoli. Podle průzkumů si v tomhle musí udělat jasno asi polovina Čechů. Ta se nyní bránit nechce. Bylo by tedy vhodné, kdyby jejich úvahy nerušily další poraženecké ‚rozbory‘ naší neschopnosti. Nebo tvrzení, že ten, kdo chce povinnou vojnu, chce současně válku. Protože již tisíce let platí latinské rčení ‚si vis pacem, para bellum‘ čili ‚chceš-li mír, připrav se na válku‘. Silní žerou slabé. Pokud ti slabí nejsou odhodlaní. To totiž agresor pozná. A protože ani agresor nechce, aby ho to zbytečně bolelo, nejspíš nezaútočí. Čím víc budeme odhodlaní se bránit, tím budeme bezpečnější. Jen to stojí dost peněz a taky kousek života stráveného v armádě. Obrana vlasti nespočívá v tom, nač se spousta lidí v současnosti ptá, tedy ‚jestli chcípnout za Fialu či Babiše a tu partu zlodějů kolem nich‘. Ta otázka je však špatně položená. Za ně by nešel do války ani autor těchto řádek. Do války se chodí za něco jiného. Třeba za svobodu. Nebo za to, aby naše děti mohly žít ve své zemi a nemusely se klanět cizím pánům. Jedno, z jaké světové strany.“

Nakonec konstatuje: „Abychom byli schopni naši zemi bránit, musíme se to naučit. Takže nezbývá než co nejdřív zavést nějakou rozumnou verzi základní vojenské služby. Řekněme půlroční. Že s tím paní ministryně obrany Jana Černochová nesouhlasí, na této nutnosti nic nemění. Bez vojny totiž nebudou lidé vůbec vědět, co mají dělat. Ano, bude to stát spoustu peněz. Ale budou to rozumně investované peníze do zajištění bezpečnější budoucnosti. A že ty peníze nemáme? Stačí přestat cpát miliardy do Green Dealu.“ Ostatně Přemysl Souček absolvoval základní vojenskou službu v letech 1986 až 1988.