Odborníka na ústavní právo Jaroslava Kubu na projevu poslance Klause mladšího k návrhu zákona o zpracování osobních údajů zaujalo vyjádření: „To je nařízení Evropské unie, to sem přilítlo a my tady jenom zoufale teď hledáme, jak to trošilinku zmírnit… já tyhle pocity mám hrozné, protože tady 57 % zákonů jsou nařízení Evropské unie, kde my jako ovce pro to zdviháme ruku a v nějaké podobě to posíláme dál českým občanům,“ citoval advokát Kuba.

K tomu Kuba doplnil, že v archivu ÚS ČR lze nalézt návrh podání, které v zastoupení senátorů vypracoval v řízení o souladu tzv. ,Lisabonské smlouvy, s českým ústavním pořádkem. „Včetně dodatku ze 27. 10. 2009, korigujícím texty pod mým záhlavím a bez mého vědomí kýmsi upravené (spíše sabotované) a předané ÚS ČR ‚koordinátorem‘ senátorů,“ doplnil.

Následně zkonkretizoval, že v něm uvedl, že „členové Evropské komise jsou vybíráni podle evropanství, toto ustanovení odporuje textu Listiny ‚Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím‘“.

V kontextu s tím ocitoval z Wikipedie, že „důležitou pravomocí je účast na tvorbě legislativy, právo předkládat návrhy legislativních předpisů má výhradně Komise. Další pravomoci jsou vydávání doporučení a stanovisek, Komise vykonává i pravomoci v přenesené působnosti (delegovaná legislativní pravomoc).“

Pro úplnost pak ocitoval ještě ze čl. 10a, odst. 1 „euronovely“ Ústavy ČR, „mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci“. 

Následně vysvětluje, co vyplývá z uvedených citací, které doplnil konstatováním, že Lisabonská smlouva zavedla supremaci, nadřazenost práva eurounijního nad právem členského státu. „Vedle práv zákony ukládají občanovi povinnosti. Tím jej omezují, donucují. Pokud je to v jeho bytostném zájmu, budiž,“ píše a dodává, že to nesmí být na jeho úkor, tedy v „cizím zájmu“.

Dodává, že proto občan „chodí“ k volbám do zákonodárného orgánu, aby do něho za sebe poslal osobu, které důvěřuje, že zná jeho potřeby a zájmy. A bude je chránit a prosazovat v procesu právotvorby vycházející z vůle lidu. „Jak vyplývá z čl. 2, odst. 1 Ústavy ČR, ‚lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné…‘,“ připomněl.

Zákonodárný orgán je podle Kuby tudíž suverénním orgánem „vůle“ lidu, nikoli výkonu vůle např. zahraničního úřadu. „To je smysl demokratické tvorby zákonů v právním státu, v němž je ‚suverenita státní moci‘ svázána ‚suverenitou moci lidu‘,“ zdůraznil s tím, že v tomto smyslu k nám promlouvá už „Prohlášení práv a svobod člověka a občana“, či „Všeobecná deklarace lidských práv“.

„První dokument je znám již od roku 1789, druhý od roku 1948, kdy OSN začala vést členské státy k respektu nadřazenosti zájmu občana nad zájmem byrokratické moci,“ poznamenal právník.

Za další upozornil, že v návrhu Ústavnímu soudu ČR také varoval, že pokud ČR ratifikuje Lisabonskou smlouvu, tak se její ústavně proklamovaná nezávislost promění na závislost na vůli EU. Například zda využije čl. 17, odst. 3 „smlouvy“ a prosadí nátlakem na členský stát za zástupce ČR do legislativního orgánu EU jen osoby povolně upřednostňující před zájmy občanů ČR zájmy „evropanství“.

Varoval před tím, že projevem ve „smlouvě“ nedefinovaného „evropanství“ může být ad hoc třeba i to, co jsme nyní zažili v otevřené, excesivní podobě. Když z Bruselu přišel do Česka zákaz nekontrolovat zdraví ohrožující potraviny.

„Moje obavy z roku 2009 během deseti let nebyly vyvráceny jinak než nálezem ÚS ČR, který je odmítl.  Ani na slibované kompenzace za omezení suverenity tehdejšími zastánci ratifikace ‚smlouvy‘ nedošlo. Nebyla ale omezena jen státní suverenita. Byla zároveň omezena ‚suverenita lidu‘, suverenita občana a reálnost jeho základních práv,“ doplnil.

Došlo podle Kuby na úhelný kámen reálnosti právního státu a demokratické právotvorby. Což se promítlo i do faktického chápání „euronovely“ Ústavy ČR, umožňující přenést pravomoci orgánů ČR na „mezinárodní organizaci nebo instituci“. „A to negativně zasáhlo podstatu suverénní pravomoci zákonodárného orgánu ČR, Parlamentu,“ míní.

Zmínil, že česká republika je povinna uskutečňovat a naplňovat ve vnitrostátním právu legislativní normativy a instrukce příslušných orgánů a institucí EU. Příslušným vykonavatelem se stal zákonodárný orgán, jenž takové legislativní pokyny transformuje do podoby zákona. „Pokud by to do určeného termínu nestihl, EU by ČR mohla sankcionovat,“ poznamenal právník.

„Ať občan sám zda může mít před přirozenoprávními principy lidských práv přednost jim odporující smluvní ujednání,“ napsal Kuba. „Pokud poslanec Klaus vyjádřil nespokojenost, že jeho poslání zákonodárce je omezováno, lze mu s ohledem na výše uvedené jen přisvědčit,“ uzavřel.

Původní zdroj ZDE.