Německou genocidní okupaci českých zemí během druhé světové války statisíce českých občanů zaplatily svými životy. Současná vládní koalice nemá k těmto obětem ani tolik úcty, aby podpořila můj návrh na prohlášení 15. března Významným dnem České republiky. Což je velmi hanebné.

Toto je ve vztahu k německé okupaci českých zemí náš velký vlastní, vnitřní dluh. Ale pak je tu ještě jeden obrovský a dosud nesplacený dluh zvnější, zahraniční. Německé reparace.

Otázka reparací za materiální i nemateriální škody způsobené Německem Československu v průběhu druhé světové války byla už součástí tzv. Morgenthauova plánu na poválečné uspořádání Německa. Na Postupimské konferenci následující bezprostředně po skončení války se staly německé reparace dokonce prvním bodem jejího programu. Koncem srpna 1945 pak bylo Československo pozváno na speciální reparační konferenci do Paříže, kde mělo do 1. října 1945 předložit své reparační požadavky.

Na Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky
(kromě nároků Sovětského svazu a Polska, které měly být uspokojeny
z území sovětské okupační zóny v Německu - budoucí NDR) mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Tedy z částí Německa okupovaných USA, Velkou Británií a Francií, které dalyo něco později vzniknout Spolkové republice Německo, tzv. západnímu Německu.

Právně jsou tedy německé reparace jasně definovány a upraveny Postupimskou dohodou (Závěrečný protokol postupimské konference)
a Pařížskou smlouvou z 21. 12. 1945 o německých válečných náhradách.

Pařížská smlouva konkrétně řešila reparace z majetku, nacházejícího
se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa.

Reparace byly stanoveny pro každý věřitelský stát jeho určitým procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení náhrady. Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl
ve skupině A přiznán podíl ve výši 3% a ve skupině B podíl 4,3%
na celkovém objemu reparací.

Československo tehdy vyčíslilo své přímé požadované náhrady
na 11,5 miliardy amerických dolarů (306 miliard korun tehdejší československé měny) a další způsobené škody (mj. ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich sníženo práceschopnost) na 6 miliard dolarů. Celkem tedy na 17,5miliard dolarů (cca 465,5 miliard tehdejších československých korun). V přepočtu na dnešní ceny se jedná minimálně
o cca dvacetinásobek této částky, tedy sumu na úrovni 10 bilionů korun českých.

Na pařížské konferenci československá vláda deklarovala, že pokud by se měl na konto válečných reparací započíst tzv. sudetoněmecký majetek, hodlá jej použít k vyrovnání pohledávek Československa vůči Německu. O tuto částku se také snížilo vyčíslení československých válečných škod. Do závěrečného memoranda z reparační konference v Paříži německý zahraniční (tzn. ani sudetský) majetek na československém území nebyl zahrnut.