Napřed to byl samý „blitzkrieg“. Vyhrávali levou zadní. Zvrat nastal až 22. června 1941. Dnes to je rovných 80 let. Bestii zlomil vaz až Sovětský svaz. Teprve Velká vlastenecká válka. Svobodu darovala i desítkám jiných zemí. Nám pomohla, tak jako ještě nikdo. Socialismus prokázal gigantickou sílu. Horory, jež před ním děsily, rozbil napadrť. S kapitalismem se rozvedla celá třetina světa. Krotit své psychopaty musela i západní „elita“.

Pak ale přišla „katastrojka“. A podraz „Malty místo Jalty“. Samoděržaví globálních oligarchií. S průlomy pokroku vede „hybridní válku“. Ty „zločiny komunismu“ chce vytlačit i z obecného povědomí. Srp a kladivo, vlající nad dobytým Reichstagem, jsou jejich básníkovou kapkou rosy. Na hitlerovský sadismus vsadil i mamon, schovaný za liberální žvást. Pak se ne a ne dopočítat řady svých vlád. V té samé pasti, jako od konce 20. let, je kapitalismus i teď. Tím víc to jde na ruku i „straně války“. To proto tak obskurně mrzačí i pravdu o největším masakru celých dějin. Tím víc to chce vrátit do hry fakta, ženoucí lháře uličkou hanby.

Zbabělost „režimů bez víry a vnitřní síly“ 

Polská totalitní moc chtěla táhnout na „Moskaly“ spolu s Hitlerem. Piłsudskiho k tomu vábil už v prvé polovině 30. let. Moskva varovala Varšavu, že bude první na ráně, už v dubnu 1939. Byl to hrách na stěnu. Polská totalitní věrchuška prchla do emigrace už dva týdny po napadení země. Londýn a Paříž sice Berlínu vyhlásily válku už dva dny poté, co začal masakrovat Polsko. Byla to ovšem „drole de guerre“. Válka jen vrchovatě „bizarní“. Armády, jimž zaveleli nestřílet, se utkávaly jen v neděli a ve fotbale. Byl u toho i Jean-Paul Sartre, ikona dobové filozofie. Memoáry, v nichž to popisuje, vyšly i česky. Pak ale, až 10. května 1940, zavelel k útoku Hitler. Na Francii a její severní sousedy. Ti kapitulovali během pár dní i hodin. Francie, bráněná i britským kontingentem – už 22. června 1940. Paříž a Londýn postavily proti wehrmachtu 147 divizí se 3,8 milionu mužů, více než 3 tisíci tanků a 3 800 letouny. Hitler nasadil 136 divizí – 3,5 milionu mužů, 2 850 tanků a 3 824 letadel.

Příčinou debaklu tak nebyl poměr sil. Tady je svědkem z nejpovolanějších Charles de Gaulle, který se kapitulaci nepodřídil a v emigraci se postavil do čela vojsk Svobodné Francie. Počátkem června 1940 byl jmenován náměstkem ministra obrany. Co zažil na vlastní oči, zachytil ve Válečných pamětech 1940–1944. V předvečer německé agrese, píše tu, „zaslepenost režimu, jenž pokračoval ve svých absurdních hrátkách tváří v tvář reichu, připravenému se na nás vrhnout, stupidnost omezenců s jásotem vítajícím mnichovskou kapitulaci, byly ve skutečnosti jen následky hlubokého národního kapitulantství“. Navíc „některé kruhy chtěly vidět nepřítele spíš ve Stalinovi než v Hitlerovi. Mnohem víc se staraly o prostředky, jak udeřit na Rusko, buď pomocí Finska, nebo bombardováním Baku, anebo vyloděním v Istanbulu, než o způsob, jak zdolat reich. Mnozí projevovali zcela nahlas svůj obdiv k Mussolinimu.“ A tak už v prvých dnech po Hitlerově agresi „v zemi převládl nesmírný strach, prospěchářství a beznaděj…Mnozí lidé sice zůstávali věrni její minulosti, jiní však zase usilovali o získání výhod z trosek zbývajících v současnosti, ale nikdo z povolaných nejednal, jakoby dosud věřil v její nezávislost, hrdost a velikost. Všichni, kdo tehdy něco znamenali, pochybovali úplně o všem, a zvlášť sami o sobě. Pokládali za hotovou věc, že Francie bude napříště zotročená, potupená a ponížená…Režim bez víry a bez vnitřní síly se rozhodl pro to nejhorší. Francie zato měla zaplatit absolutním zotročením“.