„Máme tady třicet let demokracie, ale já nad tím nejásám tak jako ostatní. Nemůžu se smířit s tím, že za devastaci republiky nenese nikdo odpovědnost. Všude přibývají jen vesnice duchů, rozpadlé fabriky, divné vietnamské obchody a lidé se cítí bezmocní,“ říká Libuše Jurmanová ve svém bytě na jednom z pražských sídlišť. Rázná, ale příjemná dáma ve středních letech je jedinou vnučkou legionáře Františka Prudila – rebela z Irkutska. Aby bylo jasno, ještě dodá: „Viníky dnešního stavu republiky bych nejradši pověsila za kšandy do průvanu!“
Srdce na dlani
„O dědouškovi jsem to dlouho nevěděla,“ podotýká k legionářské minulosti dědečka. Její rodina bydlela v Olešnici, on měl domek v Rozseči pod Kunštátem, takže přes kopec. V Prostějově vystudovala průmyslovku, a pak pracovala v brněnském Krasu jako normovačka – technoložka. S manželem se přestěhovala do Prahy a v roce 1987 se za premiéra Ladislava Adamce stala součástí administrativy úřadu vlády, přestože se nikdy nestala členkou Komunistické strany Československa. Hned o rok později se jí narodila dcera.
„Víte, celá moje širší rodina pochází z venkovského prostředí. Všichni i s prarodiči jsme se občas sešli v naší staré kuchyni,“ vysvětluje a dodává: „Každý správný Pražák je z Moravy. Ale vážně. Morava a Čechy jsou dva trochu rozdílné světy. My Moraváci máme srdce na dlani, což platí i třeba o Brňácích. U nás doma se většinou nezamykalo. Když někdo něco potřeboval, hned se našlo řešení, žili jsme pospolu. V Praze přede mnou každý zavřel dveře, v práci vládly neosobní vztahy, nikdo nepomohl, prostě okoralá srdce.“

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský