„Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jež legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu.“ To není citát z „učebnice pučistů“, ale jde kupodivu o slova z tehdejší studie zahraničněpolitického výboru amerického Kongresu.

Jak vidno, tak zdejší politický převrat před 75 lety, který přivítali komunisté napojeni na svůj centrální mozek v moskevském Kremlu, obdivovali i jejich protivníci za dobudovanou železnou oponou ve Washingtonu D. C. Z pohledu pragmatika šlo prostě o dobře odvedenou práci...

Jak „rudly“ události

„Jsme rádi fixováni na data. Říkáme, že 25. února začal komunistický režim, ale on začal asi už podpisem v prosinci 1943. Tehdy byla podepsána československo-sovětská smlouva. Možná začal tím, co jsme začali dělat po roce 1945 za politiku, možná začal volbami v roce 1946, kdy zvítězili komunisté. Všechno ostatní už byla jen dohra,“ prohlásil před několika dny pro stanici Český rozhlas Plus populární historik ze série podcastů Přepište dějiny Michal Stehlík.

Jinak a zkráceně, 13. února 1948 začal spor ve vládě o čistku v policii, 20. února demokratičtí ministři podávají demisi a předseda Klement Gottwald ji předal prezidentovi Edvardu Benešovi. Poté se konají velké demonstrace dělníků, zakládají milice a šturmují odbory. Začíná zatýkání demokratů na základě dezinformace o smyšleném puči. Prezident slibuje demokratům, že bez nich nejmenuje novou vládu. 24. února se koná generální stávka zhruba dvou a půl milionu lidí.

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal,“ deklamuje Gottwald před obrovským davem na pražském Václaváku 25. února 1948. Dále mluvil o vůli lidu, porážce reakce a šťastném domovu všeho pracujícího lidu.

Dva hlasy demokracie

„Ten den jsem byl na příkaz Vladimíra Krajiny v sekretariátu naší strany. V budově byla ve středu 25. února také skupinka vedoucích funkcionářů. Jeden z nich, Vladimír Krajina, byl 26. 2. 1948 zatčen, přestože Klement Gottwald slíbil prezidentovi, že žádného z demokratických politiků neuvězní. Krajina byl později na prezidentovu intervenci propuštěn. Na nic nečekal a utekl i s rodinou za hranice. Když československý rozhlas sděloval konec vládní krize, zvlhly mi oči. Přistoupil ke mně člen ÚV ČSNS Josef Nestával, pohladil mne po vlasech se slovy: ‚Klid Josífku, to horší máme před sebou‘,“ vylíčil, jak prožíval zmíněný den tehdejší nejmladší poslanec v Ústavodárném Národním shromáždění za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS) Josef Lesák v roce 2005 serveru Totalita.cz. Tři roky poté zemřel.

„25. února jsou moje narozeniny, to mi bylo sedmnáct. Jel jsem tramvají přes Karlovo náměstí, kde se shromažďovali vysokoškolští studenti, tak jsem se k nim připojil a šel jsem s těma tisícema študentů na Hrad nahoru Nerudovkou. Tam nás zastavili policajti, samopalama nás tloukli a tlačili zpátky, posílali autobusy, které tam projížděly, a my jsme neměli kam uhnout, někteří kluci vylomili výklady. Dokonce jsem byl nedaleko od jediného výstřelu Února – to vyšlo omylem, někomu to prostřelilo nohu. Pak jsme utekli na náměstí před kostel svatého Mikuláše a křičeli jsme: ‚Nechte je střílet!‘ Potom se policajti rozběhli a mlátili nás,“ vzpomínal pro web organizace Paměť národa Josef Kříž. Šel v pochodu asi pěti tisíc studentů na Pražský hrad podpořit prezidenta Beneše a demokracii, což byl toho dne jediný viditelný odpor proti komunistickému postupu. Zemřel v roce 2017.

Američané a Havel

Ostatně citace z úvodu článku má ještě pokračování. Dost zajímavým způsobem totiž hodnotil únorový komunistický převrat v Československé republice (ČSR) zahraničněpolitický výbor amerického Kongresu ve studii nazvané Strategie a taktika světového komunismu, vydané v dubnu 1948.

„Hlavní úlohy sehrály ministerstvo vnitra, ministerstvo národní obrany a ministerstvo informací spolu s komunistickým vedením dělnických odborů. Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potenciální síly opozice dokonaleji zneškodněny. Nikdy nebylo docíleno dokonalejší souhry všech sil, jichž mohla užít menšina. Policie a dělnické odbory pracovaly jako písty parního stroje, zatímco Národní fronta a parlamentní systém fungovaly jako páky, jimiž byla opozice vytlačena z cesty a jimiž zbytky nekomunistických stran byly zpátky přitaženy do obnovené vlády,“ je vytištěno černé na bílém v knize Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa.

V roce 1998 se k únorovým událostem roku 1948 vyjádřil ústy svého kancléře Ivana Medka i prezident Václav Havel: „Přesně před 50 lety přijal unavený a nemocný prezident Beneš demisi demokratických ministrů. Tuto skutečnost vzápětí oznámil na Staroměstském náměstí Klement Gottwald, muž, který se měl zakrátko stát Benešovým nástupcem. Tímto okamžikem vyvrcholila doba stupňujícího se politického napětí v zemi, doba stále brutálnější expanze komunistů a doba kompromisů a ústupků demokratických stran. Únor 1948 uvrhl naši zemi do neštěstí. Komunistický puč, nazvaný svými původci Vítězný únor, vzal svobodu všem občanům této země, byl příčinou nesčetných utrpení a osobních tragédií, znamenal na dlouhou dobu konec naděje na demokratický vývoj republiky, byl počátkem všeobecného úpadku a ekonomické devastace našeho státu. Myslím, že tato osudová událost byla velkou lekcí demokratickému světu a s nebývalou naléhavostí mu dala najevo, že násilí nelze ustupovat a zločincům důvěřovat.“

Komunistický puč v Praze v únoru 1948 byl posledním vítězstvím Kremlu na evropské půdě. Kolem západních hranic tak bylo dohotoveno pásmo nárazníkových států, které vytvořily socialistické impérium. Americký diplomat a specialista na dějiny a politiku SSSR George F. Kennan zformuloval první obrannou strategii Západu jako „zadržování komunismu v jeho dosavadních hranicích“. Československá republika ale zůstala po dlouhá léta v socialistickém impériu.