Mezi nimi je novinář Deníku N Jan Moláček, který na Twitter napsal: „Koukám, že se Češi rozhodli zopakovat svoje parádní číslo z roku 2015‚ ‚podělali jsme se z uprchlíků bez uprchlíků‘, tentokrát ve verzi koronavirus.“

V neděli se pak k tomuto tweetu, díky kterému se zřejmě stal cílem mnoha komentářů, vyjádřil. Konstatoval, že v příštích dnech čekají Česko asi špatné zprávy. „Každá z nich bohužel asi poskytne mnohým uživatelům Facebooku i Twitteru další příležitost znovu a znovu recyklovat tweet, kterej jsem napsal 27. 2., v době, kdy málokdo čekal sračky, ve kterých teď jsme. Sarkasticky jsem v něm komentoval alarmismus, kterej tehdy neměl opodstatnění,“ vysvětloval a dodal, že panika nemá nikdy opodstatnění.

Uznal, že jeho prohlášení bylo „rozbuškou negativních emocí“, a smazal je, když se ukázalo, že jde do tuhého. „Jak od té doby vysvětluju stále dokola, samozřejmě si uvědomuju, že ten tweet byl přešlap. Už v té době bylo jasné, že se nám epidemie nevyhne, a sarkasmus nebyl namístě. Nebyl jsem sám, kdo si z alarmismu dělal legraci, ale to není omluva. Legrace může i pomáhat, zvlášť u Čechů je to tradice, ta moje ale ničemu nepomáhala, naopak, což mě mrzí a omlouvám se za to,“ sypal si novinář popel na hlavu.

Dodal, že pak na internetu vznikla legenda, jak lyžoval v Itálii, nerespektoval karanténu a všem se vysmíval. „To je blbost, v Itálii jsem byl naposledy před několika lety, v karanténě nejsem, všechna omezení nařízená vládou dodržuju a nijak je nezpochybňuju,“ pravil na vysvětlenou.

„Přál bych si, aby ten tweet nebyl už zdrojem zlé krve, ale nemůžu to bohužel už ovlivnit, i když bych rád. Když na takový případ narazíte, zkopírujte tam, prosím, tento status. Díky,“ poprosil novinář.

Že má „máslo na hlavě“ uznal také Petr Honzejk z Hospodářských novin. „Vlastně nemám na hlavě jen trochu másla. Mám ho tam dost. Po všech stránkách,“ napsal Honzejk, ale našel si zdůvodnění: „Říkal jsem‚ lidi nepanikařte, mimo jiné proto, že jsem byl naivně přesvědčenej o tom, že tenhle stát má dobrý krizový plánování. A že se NIKDY nemůže stát, že by nebylo dost roušek v případě ohrožení virem.“

„Tak nějak jsem předpokládal, že stát pod vedením supermanažera má po SARSu k dispozici tu nejlevnější ochranu. Ne nějaká drahá antivirotika, která nemusí fungovat na všechno, ale prostě pár desítek milionů roušek za pár šupů, aby se všichni mohli jednoduše chránit. Proč sakra ne, když v bilionovým státním rozpočtu by to bylo, jako když prdne do vody?!“ ptá se komentátor a přehazuje část viny na Babiše.

„Supermanažer asi uvažoval jinak, takže teď se propadáme do doby rukodělné výroby a směnného obchodu, kdy se otevírají galanterie, aby si lidé mohli aspoň nějaké roušky ušít, věrni tradici české domácí textilácké výroby. Prostě to zařídíme? Houby. Prostě si to zařiďte,“ stěžuje se Honzejk.

A k podobným výrokům se možná bude dát zařadit i tato otázka spisovatele Jana Žáčka: „A proč my musíme teď všechno objednávat v Číně? V zemi bez základních hygienických návyků?“