Na tom, že žijeme v období změny, se shodují lidé od biologů, sociologů až po teology a mystiky, ale svým způsobem to pociťují všichni lidé. Může díky tomu nastat nějaký významný společenský pohyb?

Již jsem naznačil, že takový pohyb bohužel nenastává. Dnešní klasický kapitalismus, jakkoli v něm vznikají stále obtížněji řešitelné problémy (např. propast mezi chudými a bohatými, teroristické tendence, rostoucí výdaje na zbrojení), se každé systémové změně brání. Ve snaze zmírnit vykořisťování lidí do krajnosti stupňuje vykořisťování Země, bezhlavě ji pustoší dalším generacím. Samovolně našel různé mechanismy udržování společenské rovnováhy (tři pilíře politické moci, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, lidské svobody a práva, pravidelné volby do zastupitelských orgánů atp.).

Domnívám se, že pohybu kupředu by významně pomohlo, kdyby lidé konečně intelektuálně dospěli a v sociálně-politických úvahách přestali přeceňovat osobní zájmy a plytké empirické poznání. Stačilo by např. všeobecné rozpoznání, že tzv. globalizace není globalizací bytostných lidských zájmů, že to není globalizace zdola, ale shora, že je to nejen rafinované propojování technologické moci vědy a kapitálu, ale také politiky a práva. Politika, která jde za vozem technologického samopohybu, už nehájí zájmy lidí, a právo přestává být minimem morálky.

Proto si myslím, že také dnešní mainstreamová média jsou součástí tohoto všeobecného ohlupování veřejnosti, že důrazem na aktuálnost a vyváženost, na názorovou pluralitu a zábavu, ji klamou. Preferují to, co lidí zajímá: obyčejné příběhy, senzace, zločiny, války a tragédie, prostě špatné zprávy. Jsme „Pár kroků od propasti“ (tak zněl název televizního snímku o pařížském klimatickém summitu), ale veřejnost téměř nezná podstatu existenciálního konfliktu kultury s přírodou. Nezná zdravotní stav živé planety Země.  

V knize Ohrožená kultura říkáte, že „je málo účinné a téměř alibistické vyzývat ke změně lidského individuálního chování“. Když to trochu otočíme, můžeme říct: Lidé, konzumujte si, jak libo, digitálně zdementněte, stejně nic neovlivníte. Opravdu na jednotlivcích a jejich přístupu nezáleží?

Ten citát je vytržený z kontextu, takže položená otázka je zavádějící. Na jednotlivcích záleží, ale jejich roli musíme vidět strukturovaně. Záleží zejména na lidech v mocenských, vědeckých, vzdělávacích a mediálních strukturách. Běžný občan dnes zmůže málo. Může být sice příkladem pro své nejbližší okolí, může zabránit škodám, na které má bezprostřední vliv, může dobře vychovávat své děti. Je však třeba uznat, že kultura (civilizace), která nás stále silněji určuje, je velkým umělým nadosobním systémem vytvářeným lidskou aktivitou. Je abiotickým systémem s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou), který vzniká v principu dvěma způsoby: 1. pokud jde o jednotlivé prvky materiální kultury (např. stavby či technické systémy), pak ty vznikají jako struktury přísně informačně předepsané, tj. realizací výrobní dokumentace; 2. pokud jde o organizace a instituce, vznikají převážně přirůstáním v časové následnosti, tj. lidskou životní aktivitou, sukcesí. Ale oba tyto způsoby jsou podle mého názoru skrytě nastaveny nejen biologicky, ale také skrytým duchovním paradigmatem kultury.

Pominu nyní biologické i kulturní nastavení a připomenu to, co je rovněž podstatné: Nadosobní systém kultury, přestože se reprodukuje a přirůstá lidskou aktivitou, má objektivní tendenci se vnitřně propojovat, mohutnět a podřizovat si nejen přírodu, ale také individuální a skupinovou aktivitu. Chová se jako pověstný Hobbesův leviathan, jako mohutné neživé zvíře, k němuž jsou lidé připoutáni jako jeho rukojmí. Vyzývat dnes obyčejné lidi ke změně individuálního chování, to zní sice krásně a vznešeně, ale z pozice těch, kteří by měli mít představu o struktuře a fungování dnešní technické společnosti, je to alibismus. Potřebujeme jiné založení racionality, protože to nynější vyvolalo krizi. Predátorsky nastavenou kulturu, nemá-li směřovat ke svému zániku, se musíme pokusit nově pochopit, odhalit kořeny její sebezničující orientace, záměrně ji systémově přestavět. Snad bych měl ještě dodat, že až do průmyslové revoluce existovala přibližná rovnováha mezi prvním a druhým způsobem formování kultury. Brzy potom dochází k obratu. Predátorsky nastavená přírodní věda, která se snaží o aplikaci v technice, se spojuje s podobně nastaveným kapitálem a tato aliance, která trvá dodnes, deformuje kulturu. Obrací ji proti člověku i přírodě, ponechává ji v moci nekontrolovaných sil. Lidé, nezmění-li včas predátorské duchovní nastavení, nikdy nezískají vládu nad svým dílem, nebudou s to o osudu ohrožené kultury, a tedy i své existence, vědomě rozhodovat.

Jak vnímáte ekologická hnutí působící od sedmdesátých let minulého století? Jejich program mnohdy vypadá jako blízký vašemu konceptu vztahu kultury k přírodě a Zemi. V čem se s nimi shodujete, v čem ne?

Myslím, že tato blízkost je nadějná i skličující. Sleduji to sice okrajově, ale očekávám brzké sbližování. Prvním stupněm při řešení jakékoli složité otázky je uznat, že problém existuje. A to se již stalo. Už v roku 1972 Dennis Meadows s přáteli vypracovali pro Římský klub studii Limity růstu, v níž upozornili na hrozící ekologickou, ekonomickou, sociální a morální krizi, pokud lidstvo radikálně nezmění svůj postoj k přírodě. Trvalo však čtyřicet let, než byly jejich myšlenky pochopeny. Stav světa se mezitím dramaticky zhoršil, protože navržená řešení nebyla realizována. Podobný osud postihl také inspirativní Lovelockovu hypotézu Gaia, která planetu Zemi definovala jako samoregulační systém, jenž samovolně vytváří a udržuje příznivé podmínky pro život. Rovněž OSN už více než padesát let organizuje světové konference o trvale udržitelném rozvoji, o životním prostředí, o klimatických změnách – bohužel bez větších viditelných výsledků. Ale díky těmto a mnohým dalším iniciativám jednotlivců a hnutí se zvyšuje citlivost lidí k problémům, které kultura způsobuje Zemi. Přijímám tyto dílčí iniciativy pozitivně a nadějně právě tak jako vyhlašování chráněných území, zákaz lovu ohrožených druhů či úsilí o separovaný sběr odpadu. Měli bychom však vědět, že hlavní skryté škody páchá protipřírodní technická kultura (predátorsky nastavený ekonomický systém) a že tyto snahy jsou jen kosmetickou snahou o zastření viditelné části škod. Potřebujeme proto nejen kázání, poučování a morální přemlouvání, ale především pravdivé ekologické vzdělávání lidí, potřebujeme veřejné odhalení kořenů existenciálního konfliktu kultury s přírodou. Uzrál čas pro pravdu o roli člověka a kultury na Zemi.

Dlouhodobě kritizujete protipřírodní charakter civilizace a to, že všechno pojímáme sebestředně – antropocentricky. Ve svém konceptu evoluční ontologie píšete, že je třeba „vytvořit adekvátní interpretaci světa i člověka, novou neantropocentrickou kosmologii“.  Není problém zbavit se antropocentrismu, když každou teorii vytváří a interpretaci může provádět vždy jen člověk?

Pokusím se nejprve odpovědět na poslední část otázky. Tuto námitku jsem v průběhu svého odborného života slýchal často. I když všechno, co si myslíme a říkáme o světě, je výsledkem našeho lidsky omezeného poznávání a přemýšlení, nemusí to být nutně stanovisko omezeně antropocentrické. Přírodní vědy se dokázaly lidského zkreslování poznatků do velké míry zbavit. Objevily postupy a procedury testování pravdy. I když je přírodovědecká pravda jen pravděpodobností, je blízká struktuře předmětu, který je zkoumán. Je-li např. tato pravda aplikována v technice, zpravidla funguje. Ponechám nyní stranou to, že fungující technické systémy nemohou být úplným potvrzením přírodovědecké pravdy. Tou by podle mého názoru mohla být jen slučitelnost technického artefaktu s přírodní realitou. A to, jak dnes vidíme na faktu ekologické krize, kterou technika prohlubuje, je patrně nedosažitelné. Nebudu už zacházet do podrobností a řeknu, že některé společenské vědy se o něco podobného ani nepokusily. Zkoumají mravence namísto toho, aby spolu s tím zkoumaly také mraveniště. A to je mraveniště jen rozšířeným fenotypem mravenčího genotypu (je realizací predispozice v genetické informaci mravenčího druhu). Kultura, která není rozšířeným fenotypem člověka, ale systémem s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou), nemůže být v žádném případě vyloučena z předmětu zkoumání společenských věd. Celek kultury s planetární materiální kulturou a technosférou, s planetárními dopravními a informačními systémy atp. nelze přece postihnout zkoumáním lidského chování a rozhodování. Ale společenské vědy dál posuzují lidské zájmy a motivy, preference, názory a mínění lidí o vybraných sociokulturních problémech. Jak potom mohou teoreticky interpretovat konflikt kultury s přírodou?  Jak z jejich poznatků může vycházet veřejnost a praktická politika?   

K druhé části otázky. Zdá se mi, že jste četl heslo evoluční ontologie na Wikipedii. Pokusím se být srozumitelný pro málo zasvěcené čtenáře. Pes je zakopán v ontologii. Neměli bychom se proto bát ani málo známého pojmu ontologie (který si někteří lidé pletou s pojmem onkologie), ani zatím úzce chápaného pojmu evoluce. Ontologie je vědou vyššího řádu, je obecnou filosofickou teorií skutečnosti. Ve filosofii používáme pro skutečnost vznešený pojem bytí. Ontologií, pokusem o obecný výklad bytí, kdysi začínala řecká předsokratovská filosofie. Kladla si otázku po arché, tj. ptala se po počátku a podstatě všech věcí, hledala to, z čeho všechno vzniklo. Byla příliš spekulativní, neměla k dispozici rozvinutou vědu, a proto nemohla problém vyřešit. Teprve dnes v důsledku rozvoje fyziky, kosmologie a dalších věd víme, že „všechno vzniklo z ničeho“. Narážím tu na název knihy i u nás známého fyzika L. M. Krausse: Vesmír z ničeho. Řeknu to raději už vzhledem k názvu evoluční ontologie. Všechno, co tu dnes spolu s námi existuje, vznikalo evolucí. Pouze evoluce může vytvářet něco nového: formy, struktury, uspořádanost, informaci. Pro celý vesmír totiž platí zákon zachování látky a energie. Ale problém se podle této ontologie komplikuje tím, že na Zemi dnes existují dvě formy evoluce, dva způsoby vytváření bytí: starší evoluce přirozená a velmi mladá evoluce kulturní. Evoluce přirozená, napájená zbytkovou aktivitou velkého třesku, vytvořila všechny neživé i živé systémy včetně člověka; a evoluce kulturní, generovaná lidskou aktivitou, vytváří umělé struktury kultury. A právě konflikt zmíněných forem evoluce, rozbíjení celistvosti přírodního bytí, vyvolává dnešní ekologickou krizi. Znovu proto opakuji, není to primárně lidské chování, co krizi způsobuje. Nejsou to lidské životy a přelidnění, na které se často krize svádí. To, co zásadním způsobem pustoší přirozenou uspořádanost, Zemi, na níž všichni závisíme, je reprodukce a evoluce nynějšího systému protipřírodní kultury.

A co je tedy podstatou evoluční ontologie, co je podstatou nového neantropocentrického přístupu?

Odpovím jednoduše, znovu s ohledem na srozumitelnost. Předmětem tradiční ontologie bylo stálé abstraktně pojaté (neživé) přírodní bytí (řec. fýsis). Předmětem procesuální evoluční ontologie je vedle celku přírodního bytí také bytí umělé, kulturní. Tato ontologie ve snaze přiblížit lidem pozemské bytí proto zkoumá existenciální konflikt kultury se Zemí. A právě tento přístup je důsledně neantropocentrický. Odmítá dnes rozšířený názor, že globální ekologická krize je konfliktem člověka a přírody. Člověk je totiž produktem a částí Země – a žádný rozpor mezi ním a Zemí neexistuje. Podstatou krize je ontická odlišnost (a strukturní nekompatibilita) kulturního a přírodního bytí, pustošení Země jinak uspořádanou a expandující kulturou. Kulturní bytí ale není pouze onticky odlišné od bytí přírodního. Formuje se násilnou přestavbou přírody, a proto spolu s jeho rozšiřováním mizí vzácné bytí přírodní. Přestože je vysoce uspořádané a s lidským organismem sourodé, stává se jen látkou a energií pro vznik a šíření bytí kulturního.

Ale ještě jeden aspekt je tu podstatný. Neživé struktury materiální kultury a techniky (dnes formované téměř ze všech chemických prvků Země) se do přirozené rovnováhy neživých a živých systémů planety nemohou snadno vřazovat. Formováním umělého „těla“ kultury (včetně výrobní a spotřební techniky) jsou poškozovány a ničeny i ty jedinečné přírodní struktury, které vznikaly dlouhou přirozenou evolucí, a které proto po svém zániku již nikdy nevzniknou. Bez možnosti obnovy je smazávána uspořádanost (informace), již do neživých struktur i živých organismů uložila evoluce přírody.

Nesouvisí to s již uvedeným pojmem predátorského a biofilního paradigmatu?

Souvisí. Přírodní evoluce sice vytvořila naši značně konzervativní biologickou přirozenost, jejíž součástí je vrozená útočná adaptivní strategie našeho druhu, ale predátorské duchovní paradigma kultury se formovalo až v průběhu kulturní evoluce. Již jsem o tom hovořil v minulém rozhovoru pro PL. Nyní tu znovu připomenu pouze to, že predátorské duchovní paradigma se plně projevilo až v novověku, v galileovsko-newtonovské vědě, která se ve spojení s kapitálem zpředmětňovala v materiální výrobě a technice. Dnes se tento skrytý protipřírodní duchovní základ kultury nejen zvrátil do podoby globálního civilizačního ohrožení, ale je také poprvé lépe postižitelný. Jeho odhalení, oslabení a nakonec i odstranění se stává podmínkou lidské perspektivy.

Je proto velkým úkolem evoluční ontologie srozumitelně veřejnosti ukázat, že by mohla vznikat kultura, která bude s přírodním řádem v co nejmenším rozporu, a bude proto dlouhodobě možná. Zdá se, že nezbytnou podmínkou pro takovou kulturu je nejen uznání subjektivity Země, ale i uznání absolutní závislosti člověka i kultury na přírodě. Ale aby k tomu mohlo dojít, aby vznikala kultura biofilní, tj. na život orientovaná a život podporující, je podle mého názoru nutné splnit dva dosti rozdílné požadavky současně: 1. evoluční ontologie musí ovlivnit širokou (a tedy i laickou) veřejnost, tj. její základní formulace a principy (tzv. ontologické minimum) musí být všeobecně srozumitelné, vyučované ve školách a veřejnosti vštěpované hlavními médii; 2. na vysoké odborné úrovni musí zasáhnout sféru moci – regionální, národní i globální politiku. Ve sféře moci totiž dnešní predátorské paradigma působí negativně dvěma hlavními způsoby. Na jedné straně nesmyslně podporuje růst abiotické protipřírodní kultury, tj. proces jejího sebezničení, a na druhé straně působí škody v oblasti vzdělání. Žákům, studentům i veřejnosti „nasazuje brýle“ technologicky redukované a kreativity zbavené podoby přírodního bytí.

V čem potom spočívá vaše kritika kapitalismu?

O explicitní kritiku kapitalismu se záměrně nepokouším. Z mého pohledu je taková kritika sice oprávněná, ale nejde na kořen problému. Pro tak zásadní biofilní transformaci kultury, kterou jsem naznačil, nestačí pouze nové sociálně-politické uspořádaní. Také reálný socialismus, pominu-li jeho vnitřní problémy, byl méně úspěšnou realizací predátorského paradigmatu. Soutěžil s kapitalismem o vyšší produktivitu práce. Změna skrytého duchovního paradigmatu je první skutečně sebezáchovnou kulturní změnou vůbec. Protože nemůžeme změnit lidskou přirozenost, jde o pokus změnit to, co pro své zachování můžeme jako druh, schopný kritického myšlení, vědomě udělat.

S rizikem nepochopení se pokusím tuto složitou sebezáchovnou transformaci naznačit. Na místo veličin hmota, energie, pohyb, prostor a čas, které jsou měřitelné, a s nimiž proto může pracovat v technologii aplikovatelná matematická přírodověda, musíme při biofilním přístupu ke světu využívat hlavně evolučně ontologické pojmy aktivita, evoluce, život, informace (uspořádanost), Země, kultura. Přitom se zdaleka nejedná jen o pouhou záměnu tradičních kategorií kvantity a kvality. Jde o hlubokou změnu paradigmatickou, o krizí vynucenou změnu v základech lidské racionality, která až dosud přírodní bytí podřizovala idejím, kdysi neuváženě zvoleným teoretickým postulátům. Jde o nový pilíř k přírodě uctivého myšlení, které by mělo budovat kulturu na uznání člověku nadřazené hodnoty, uspořádanosti, tvořivosti a subjektivity planety Země.