V celé Evropě je "radikální pravice" na vzestupu. Volby do Evropského parlamentu tento týden odhalí, jak moc. Například ve Francii je nacionalistická pravicová strana Národní sjednocení Marine Le Penové na nejlepší cestě získat třetinu hlasů, což je více než dvojnásobek podpory jejího nejbližšího soupeře, strany Renesance prezidenta Emmanuela Macrona. V Německu míří AfD na druhé místo, před všechny partnery ve vládní koalici kancléře Olafa Scholze. V Itálii se pravicová strana Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové v průzkumech pohybuje daleko před pronásledovateli.

Vzhledem k tomu, že podobné výsledky se očekávají i v mnoha menších zemích Evropské unie, předpokládá se, že v příštím Evropském parlamentu bude více poslanců tzv. krajní pravice než historicky nejvíce dominantní síly, konzervativní Evropské lidové strany.

Podle komentátorů bruselského listu Politico nastane po těchto evropských volbách na kontinentu stejný politický otřes, jaký vyvolalo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v roce 2016. A výsledky těchto voleb také dobře ilustrují, jakým směrem se ubírá národní politika v jednotlivých evropských státech.

Přitom ještě před pěti lety podnítila „zelená vlna“ ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 vedoucí představitele kontinentu k zahájení epochální restrukturalizace ekonomiky, jejímž cílem je, aby EU byla do roku 2050 klimaticky neutrální. Letos se vlna valí přesně opačným směrem. A evropští političtí lídři si uvědomují, že "radikální pravici" už nelze ignorovat, protože se stane rozhodující politickou silou.

Její rostoucí obliba je založena na čím dál větší nespokojenosti lidí s vládnoucím establishmentem a jeho agendou. Jako příklad slouží slova Toma Van Griekena, lídra belgické nacionalistické pravicové strany Vlaams Belang, „Co tam ti politici dělají? Genderové nesmysly, klimatické šílenství. Nevěnují pozornost tomu, co znepokojuje stále více Vlámů. My neřešíme konec světa, ale finanční konec měsíce,“ prohlásil Van Grieken.

Tzv. radikální pravice je sice různorodá, ale spojuje ji pohled na svět soustředěný kolem etnického národního státu, nepřátelství vůči migrantům, zejména pokud jsou muslimové, a skepse vůči nadnárodním organizacím, jako je EU, OSN a v některých případech i NATO.

Patrně největším bodem rozkolu v rámci evropské "krajní pravice" je Rusko. Některé strany, jako AfD nebo rakouská Strana svobodných, otevřeně fandí ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Jiné, jako italští Bratři nebo polská strana Právo a spravedlnost, patří k jeho nejzarytějším odpůrcům.

Růst tzv. radikální pravice, kterou jejich kritici rádi označují také za extrémisty, populisty nebo autoritáře, je spojen se ziskem velkých společenských skupin. Mezi její příznivce patří zemědělci a dělníci, kteří viní politiku EU ze zániku svých zdrojů obživy, a voliči ze střední třídy, kteří se obávají imigrace a rozkladu tradičních hodnot. Stále častěji se k nim přidávají mladí lidé, kteří jsou znepokojeni rostoucími životními náklady.