V textu pro server Neovlivní.cz Horáček konstatuje, že v Česku opravdu může být líp, jak to před třemi lety sliboval už stávající šéf státní kasy Andrej Babiš. Vyžadovalo by to ovšem dát prezidentskému úřadu jinou náplň, než nabízí Miloš Zeman. Jestliže dají voliči Michalu Horáčkovi důvěru, udělá prý vše pro to, aby Češi, Moravané a Slezané tvořili zase sebevědomější, vstřícnější a akceschopnější národ.

„Obávám se totiž, že dnes přešlapujeme jen v louži, která dál vysychá – spolu s tím, jak v nás bují zášť a sklon své názorové oponenty zraňovat a dokonce je vylučovat z české pospolitosti jako vlastizrádce. Vina není pouze na jedné straně. Stávajícím panem prezidentem a jeho příznivci používaný termín ‚pražská kavárna‘ je neblahý. Ale častovat ty, kteří pana prezidenta volili, jako stádo hloupých ovcí není o nic lepší. Ze svých cest po celé zemi vím i to, jak urážlivé a nesnesitelné to pro takové lidi je,“ píše Horáček.

Celý text najdete zde

Zvolení Miloše Zemana prezidentem je třeba respektovat. Jednou jsme si ho zvolili v demokratické přímé volbě, takže je hlavou státu. Někdo může namítnout, že k volbám v roce 2013 nepřišli zdaleka všichni. Jenže to byla jen jejich volba. Nejít volit je také druh osobního rozhodnutí, které má své důsledky. Kdo výsledek přímé volby nerespektuje, není demokrat.

„Podobně nás rozdělila i další témata, zejména postoj k velké migrační vlně. Ale třeba i k Evropské unii… Nic z toho by nevadilo, každý máme a mějme vlastní názory. Jen ta zášť, která ten jinak přirozený a plodný střet, pro skutečnou demokracii charakteristický, změnila v nepřirozený a ničivý… ta je nepřijatelná. V jistém smyslu dosáhla toho, v co doufají teroristé: rozpoutat válku Čechů proti Čechům, a tak nás oslabit. Právě v takovém čase je úloha hlavy státu, jíž díky dávné tradici nasloucháme nejpozorněji, mimořádně významná. Je potřeba využít ji k energické, inspirativní výzvě: Ukončeme vnitřní války a navraťme se k debatě, v níž se názory střetávají a tříbí, ale vždy se odehrávají na pozadí sdílené touhy prospět České republice,“ apeluje na čtenáře Horáček.

Možný příští prezident by zkrátka rád občanům vrátil společnou hrdost na jejich stát, která by je mohla spojovat i přes jinak rozdílné názory na dění v Evropě či na světě. Takové inspirace se nám z Hradu v posledních přibližně deseti letech mnoho nedostávalo. Možná i proto, že naši poslední dva prezidenti byli protřelí političtí matadoři, kteří odměňovali své věrné a mstili se svým odpůrcům. Příští prezident by tedy podle Horáčka měl být opravdu nezávislý a nemstivý.