„Člověk by měl stát za tím, o čem je přesvědčen, že je správné. To nemá nic společného s fanatismem nebo nějakým jednostranným viděním světa. Člověk by si měl zachovat páteř,“ uvedl na úvod více než hodinového setkání Václav Malý.

Izolace, izolace

„Nebyl jsem předurčen k tomu, abych se stal knězem, i když jsem ministroval, ale byl jsem normální divoký kluk jako všichni chlapci a děvčata,“ představil se dále. „Měl jsem potíže s kázní. Protože jsem se dobře učil, tak jsem měl mnoho času přemýšlet i o různých lotrovinkách. Nikdy jsem nebyl podrazák. Takže jsem pěkně dostával doma přes nahou. Dnes když dítěti dáte pohlavek, tak v rámci politické korektnosti se to okamžitě řeší, že se má domlouvat, že se to nepatří a že je to šikana. Nakonec musím říci, že jsem rád, že jsem přes tu holou dostával, i když jsem měl vztek a zrovna se mi to nelíbilo, ale přesně jsem věděl, za co jsem dostal.“

Intenzivně prožil také šedesátá léta. “Díky rodičům jsem měl jasno, co je to socialismus, protože k nám koncem padesátých a začátkem šedesátých let chodili lidé, kteří se vraceli z kriminálu, takže jsem neměl žádné iluze ani o roku 1968 o socialismu s lidskou tváří, nicméně to uvolnění – spousta třeba výstav – bohužel nyní zdaleka není tolik pěkných výstav, jako to bylo v šedesátých letech, kdy byl v čele Národní galerie pan Kotalík,“ posteskl si Malý. V té době prý přemýšlel, že by studoval archeologii Blízkého východu, proto se začal učit hebrejsky, arabsky a představoval si, že bude na vykopávkách v Jordánsku, Iráku, či v Libanonu. "V roce 1968 přišla okupace a v roce 1969 odešly klamavé symboly osmašedesátého a tehdy jsem začal pozorovat, že se lidé začínají zase bát, začínají se přetvařovat.“

Poté vzpomněl na svá církevní studia v Litoměřicích: „…byli jsme izolováni od světa, to bylo od tehdejšího režimu velmi prohnané. Byli jsme vystrčeni mimo Prahu, takže jsme neměli kontakt s vysokoškolským prostředím Prahy.“

V každém člověku hledejme dobro

„Dnes přeji mladým lidem, že mají možnost získat opravdu důkladné vzdělání. Jenže to je taková otázka, co dnes vzdělání je. Já bych řekl, že jsme v době dost nevzdělané, že jsme v době ovládání různých technologií, ale celkový přehled, umět si dávat věci do souvislostí, vidět svůj obor, že má souvislost i s dalšími obory, to bych řekl, že dnes poměrně chybí,“ vyslal vzkaz mladé generaci biskup Malý.

Vzpomněl pak i na své sedmiměsíční uvěznění, když byl obviněn z podvracení republiky tehdejším komunistickým režimem. „Já jsem tam seděl v podstatě jenom s vrahy. To byla tedy docela tvrdá škola. Přirozeně jsem se bál, ale s každým z nich jsem našel nějaký způsob soužití. Pak mně to pomohlo v jedné věci pro celý život. Přes ty nepříjemnosti jsem se naučil vidět v každém člověku také něco dobrého. Pak jsem se tam naučil opravdové svobodě. Když jste v malé místnosti 4 krát 2 metry, kde sociální zařízení spočívá v tom, že máte v koutě díru, nad tím vodu a před tím druhým se musíte i v těchto intimních chvílích zcela obnažit. A ono to tedy přirozené není, takže mě to naučilo svobodě, že člověk pak dovede přijmout jakýkoliv stav ponížení, že si může zachovat svoji důstojnost. Těch sedm měsíců ale bylo na rozdíl od jiných krátké období,“ pokračoval dále Václav Malý. „Já jsem si to tak odnášel u výslechu, bili mě, byli sprostí, zavírali mě na dva, na čtyři dny. Samozřejmě to bylo jiné, než sedět v kriminále devět let jako Petr Uhl nebo zemřelý Rudolf Battěk v sedmdesátých, osmdesátých letech, nebo Jiří Volf anebo ti vězni z padesátých let, kteří tam seděli patnáct let třeba až do osmašedesátého.“

Charta 77

„Na to chartovní společenství vzpomínám velmi dobře, protože to byla taková směsice lidí, jak to Pán Bůh dal dohromady. Tam byli bývalí komunisté, evangelíci, katolíci, kumštýři, vlasáči undergrounďáci a bylo to velmi živé. Přirozeně, že ne se všemi byl člověk nějak ve stejném vřelém stavu, ale byl to svým způsobem zázrak, že jsme se dovedli dohodnout. Tam jsem se naučil demokracii, protože pro mě ti bývalí komunisté, o kterých jsem věděl, nebo četl články z padesátých let, tak jsem se najednou s nimi setkával a měl jsem s nimi něco tvořit. No, oni se zase třeba poprvé setkali s živým katolickým knězem, o kterém měli představu feldkuráta Katze,“ svěřil přítomným své zážitky. Biskup Malý také prozradil, že souputníky z Charty přesvědčoval, aby neodsuzovali lidi, kteří Chartu 77 nepodepsali. Podle jeho názoru totiž pro to mohli mít své vážné důvody.

Poté se dostal ke svým zahraničním cestám. „To není dovolená ani rekreace. Snažím se přicházet do zemí, kde jsou porušována lidská práva. Pokud je to možné, navštívím tam křesťany, nejen katolíky, pak navštívím rodiny politických vězňů, a když přijedu do islámských zemí, tak se snažím se setkat s muslimy nebo s některými jejich představiteli. Zatím se mi to vždy podařilo. Byl jsem v Číně, Moldávii, Bělorusku, na Kubě. V další etapě jsem navštívil několik muslimských zemí – Irák, Írán a Súdán.“ Malý upozornil, že není dobré si vytvářet obraz země jen na základě sdělovacích prostředků.

„Když jsem byl v Iráku, navštívil jsem tam církve, na které se tak trochu zapomíná, a to je církev asyrská – jde o velmi starobylou církev. Potom chaldejská církev. Když jsem byl v Íránu, je tam ještě církev arménská, v Isfahánu je dokonce arménská čtvrť, kde jsem také navštívil představitele čtvrti i jejich duchovní. V Súdánu je zase církev koptská, která má své centrum v Egyptě, ale je také v Súdánu, Etiopii a Eritrei. To jsou velmi starobylé církve, bohužel jejich počet klesá, protože proces jejich odchodu nezačal až s Islámským státem, ale již před tím. Je veliké nebezpečí, že by křesťané, vyznavači těchto církví, mohli také z toho území odejít.“ Podle Václava Malého je ku prospěchu věci, když spolu sdílejí prostor lidé, kteří jsou trochu odlišní. Rozhodně se nepřiklání k tomu, aby bylo určité území "vyčištěno" a žilo na něm pouze jedno etnikum.

„V Iráku jsem dokonce sloužil chaldejskou bohoslužbu, samozřejmě mě musel napovídat místní arcibiskup. Sešel jsem se tam s patriarchou, s biskupy asyrské církve, setkal jsem se v Íránu rovněž s biskupem arménském církve a v Súdánu s představiteli koptské církve. Samozřejmě, ne vždy je to jednoduché, někteří jsou otevřenější, jiní uzavřenější, ale jsou to velmi dobré zkušenosti. Setkal jsem se také s muslimy, v Súdánu. Když se řekne Súdán, tak je to ta severní část bývalého velkého Súdánu. Na jihu ten stát se jmenuje Jižní Súdán, a ten je většinou křesťanský. Bohužel, teď je tam válka, která stála tisíce a tisíce obětí, V Súdánu jsem se sešel i s představiteli tzv. súfijských řádů a zúčastnil jsem se jejich shromáždění . Sešel jsem se tam i s jejich šejchy,“ poinformoval dále přítomné Václav Malý.

Při povídání se také dotkl svého sledování tajnou policií: „Zažil jsem to třeba v Číně, tam jsem měl opravdu strach. Já ze sebe nedělám hrdinu. Když za mnou jezdila tři auta plná „estébáků“. Jejich finty byly ty samé, jako jsem to zažil tady, a stejné to bylo i v Íránu. Tam to bylo zase takové diskrétnější. Jsem také opatrný, abych neublížil místním, protože mohou být obviněni, že se setkávají se západním špionem a takové nesmysly.“

Vzpomínky na Letnou

Žena z publika se biskupa zeptala na upálení Jana Palacha. Jak to na něj zapůsobilo a zda nejde o věc proti víře. Malý na to stručně odpověděl: „ Nelze to odsuzovat, říkat –s tím člověkem nechci mít nic společného, protože si vzal život. Je dobré, že se tento statečný muž stále připomíná. Byli ale i další a mělo by se vzpomenout i na ně,“ upozornil přítomné. Další dotaz se týkal jeho známého moderování v revolučních dnech v Praze na Letné. „Jsem člověk plachý, nestojím o popularitu a pozornost. A nebyl jsem tak známý, nevěděl jsem, jak nás lidé přijmout. Martu Kubišovou, fotbalistu, pozdějšího trenéra Sparty Haška, či Dubčeka znali, ale my jsme pro ně byli neznámí. Jediné jméno bylo známé, a to Václav Havel, ale ne podle obličeje. Veliký zázrak byl, že ten dav byl tak ukázněný. Velmi mně pomohlo, když jsem si řekl –mluvím k lidem, jednotlivcům, ne k davu.“

Přímá otázka směřovala také na Václava Havla, zda se nechal u biskupa Malého vyzpovídat. „Václav Havel byl přímý člověk, který na sebe řekl všechno. Do roku 1989, kdy jsme byli spolu ve styku, mi toho svěřil opravdu hodně. Pak, když se stal prezidentem, už jsem s ním nebyl tak ve styku. Víte, já se moc nepřituluji k mocným tohoto světa. Při setkání s papežem Janem Pavlem II. mu tam na sebe „vycinkal“ všechny hříchy a svatý otec byl tak dojatý a vždy se pak na něj ptal. Jeho upřímnost mu prostě zůstala. Samozřejmě mu bude leccos vyčítáno, ale byl to upřímný člověk, který si své slabosti neomlouval a těch jeho kladných vlastností byla spousta,“ uvedl na adresu Václava Havla biskup.

Bezbožné české vesnice?

Jak je to s přílivem mladé křesťanské krve, zněla další otázka. „My se stáváme alespoň v Čechách - na Moravě je to jiné – církví městskou, tedy římsko-katolická církev. Ohniska jsou ve městě, venkov se stále odkřesťanšťuje, i když nyní zase tím, že se lidé stěhují z velkých měst na venkov, tak se to trochu mění,“ uvedl Malý. Podle něj je v každé větší farnosti nebo společenství na Velikonoce křtěno několik mladých lidí. „Takže v tomto smyslu se církev omlazuje, ale starší generace odchází a početně je nás méně a méně. Zarytých ateistů není tolik. U mladé generace je ale nebezpečí synkretismu. Když přijede dalajláma – nic proti němu, já si jej vážím -, ale najednou se u části mladých lidí vzepne taková zvědavost po budhismu, protože pro ně něco symbolizuje, ale ti lidé potom jdou za tím, aniž by se s tím seznámili.“ Individualismus, který pozorujeme ve společenském životě, zasahuje podle Malého i věřící. „Vyberou si pro sebe takové melange. Ale někdy ty náboženské tradice, při vším respektu a úctě, nelze propojit. Mohu být velmi otevřený vůči jiným náboženským tradicím, ale alespoň se snažím dobře poznat tu svou. Tam si vyberou to, tam něco jiného, ale nepřekročí práh, aby se zavázali. Je to hodně na prožitku. Dost mladých lidí tedy hledá duchovní oblast, ale nemá sílu na pořádné zakotvení. Je to takové „trhání třešniček“. Je také nedůvěra vůči církevním institucím. Je to i tím, že je nízká vzdělanost – křižáci, Hus, restituce, „flanďáci“….já říkám, mohl bych vyjmenovat ještě dalších sto nešvarů katolické církve. To je u té starší generace. U mladší je nechuť vstoupit do nějaké struktury. U konvertitů je někdy jiná potíž – že s nadšením naleznou, přijmou, ale my, kteří v tom vyrůstáme, tak si to prostředí neidealizujeme. Pak přichází u nich krize, že se jim nesplní představa. Část z nich pak zase odejde, protože si to příliš idealizovali.“

Sňatky z (ne)rozumu

Roste ale počet těch, kteří to chtějí mít naprosto jasné. „Svět je takový nepřehledný, informací je moc a oni z toho začínají být rigorózní. S tím začínáme mít potíže, protože z těch lidí se stávají ideologové,“ řekl v závěrečné fázi diskuse Václav Malý. „Jan Pavel II. už v roce 2000 vyslovil, což bylo od něj velmi statečné, politování nad vším násilím, které způsobila katolická církev. Jen bych chtěl upozornit, že když byla církev nebo její představitelé příliš navázáni na mocenské struktury tohoto světa, vždycky vzniklo obrodné hnutí.“

Jedna z posledních otázek se týkalo soužití lidí stejného pohlaví. „Chápu potřebu těchto lidí, ale nejsem pro sňatky, nedávat tomu oficiální požehnání,“ reagoval Malý a zdůraznil, že jsme stvořeni jako muž a žena. "Ty sňatky se mi tedy nelíbí. Není to v kostele, ale na úřadě. Víte, ony se i ty sňatky podceňují – řekne se, k tomu není třeba papír, ale o ten přece nejde. Žijeme ve společnosti a ta má právo vědět, že ti dva lidé se rozhodli žít spolu a oni to zase deklarují před společností. Toto se úplně vytrácí – zase ten individualismus, jenom co já a na druhém mi nezáleží. Ale musí nás přece zajímat, že jsme součástí nějakého celku. Z toho se vytrácí závazek. Není dobré dávat na stejnou úroveň svazek muže a ženy a svazek lidí stejného pohlaví.“

Bůh rovná se Alláh?

„Je Hospodin stejný Bůh jako Alláh?“ zněl závěrečný dotaz. „ Je to jeden Bůh. Pojetí i vztah k tomu Bohu se liší. Bůh stvořitel, na tom se shodneme i s muslimy. Vztah muslima k Bohu je především stavem poslušnosti, když to zjednodušším. Pro muslimy je nepředstavitelné přijmout Ježíše jako druhou božskou osobu. Hinduismus je celá škála bohů, to je úplně něco jiného, než monoteistická náboženství – židovství, křesťanství a islám,“ zakončil své expozé před třicítkou lidí Václav Malý na akci, kterou v Praze uspořádalo sdružení Mozaiky Platform dialog, které se hlásí k odkazu Fetulláha Gülena.