„Velmi překvapující je zjištění, že řada zdravotně postižených nemá zájem si nalézt plnohodnotné zaměstnání a raději zůstává dobrovolně nezaměstnaná,“ napsala mimo jiné v resumé studentka Markéta Adamová. Pročetli jsme pozorně její bakalářskou práci a zde jsou některé – přímé citace jsme korektorsky neupravovali “ postřehy...

O zdravotně postižených

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Markéta Pekarová Adamová vystudovala v letech 2005 a 2008 bakalářský obor andragogika a personální řízení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. K její bakalářské práci se ParlamentníListy.cz dostaly snadno. Na webu FF UK stačí kliknout na záložku knihovna a tam do centrálního vyhledávače UKAŽ napsat téma Zaměstnavatelnost zdravotně postižených občanů – Pekarová Adamová to má ve svém životopise – a můžete si celou práci stáhnout.

„Odmítání zapojení se do pracovního života většinové společnosti může znamenat řadu problémů nejen pro zdravotně postižené, ale i pro společnost. V dnešní době, kdy obyvatelstvo stárne a chybí kvalitní pracovníci v mnoha odvětvích hospodářství, mohou představovat i zdravotně postižení kvalitní pracovní sílu, jejíž ekonomický potenciál je třeba zohledňovat. Společnost si tento aspekt ale stále ještě neuvědomuje a ani samotní zdravotně postižení se takto stále ještě nevnímají. Tuto skutečnost je třeba změnit. Jako vhodný prostředek ke změně vidím větší otevřenost většinové společnosti k její vlastní diverzitě, čehož lze dosáhnout pouze změnou myšlení a postojů společnosti. Tato změna však nenastane ze dne na den,“ uvedla dále v resumé na začátku bakalářky.

V úvodu se pak zabývala pojmem práce: „K našemu každodennímu životu patří práce, ať už v jakékoliv podobě. V práci se lidé realizují, uskutečňují své vize, setkávají se s dalšími lidmi, uspokojují svoji potřebu být prospěšní ostatním. Práce dává našim životům smysl. Předpokladem pro to, abychom mohli pracovat, je taková kombinace našich schopností, dovedností, odhodlání a energie, která umožní vykonávat nějakou činnost. Každý má tuto kombinaci sestavenou z jiného poměru jednotlivých složek. Ale věřím, že opravdu každý tuto možnost má.“ Dále pak píše, že se „dnes často hovoří o tom, že podle toho, jak se chová společnost k zdravotně postiženým, se usuzuje její vyspělost“.

Ohledně neujasněné terminologie kolem zdravotně postižených citovala z knihy Prostor pro integraci slovenského tyflopeda Jána Jesenského: „Naše školství v zákonných a oficiálních opatřeních mluví o defektních nebo defektivních dětech, o mládeži vyžadující zvláštní péči. V pedagogické a psychologické literatuře však nacházíme daleko širší paletu označování: defektivní, s vadami sluchu, zraku atp., postižené, deficilní. Zdravotnictví používá označení nemocný, zdravotně poškozený, anomální, abnormální, deviantní, oslabený, patický apod. V resortu práce a sociálního zabezpečení se v řadě dokumentů mluví o invalidech, ale stejně tak se používají termíny postižený, poškozený, bezmocný, azylový, handicapovaný apod. O některých postižených osobách se mluví jako o sociálně neadaptovaných, sociálně defektních, neintegrovaných apod. Každý z uvedených i z řady dalších nejmenovaných termínů je volen z určitého hlediska a z tohoto hlediska je pro určitou dobu vyhovující.“ Ve svém textu se ale rozhodla používat pojem zdravotně postižený.

Další zajímavé výpisky...

Bakalářku odevzdala v roce 2008. Tehdy, jak odzdrojovala a napsala, žilo na světě asi 500 milionů lidí se zdravotním znevýhodněním, v Evropské unii tvořily osoby se zdravotním postižením 10 procent populace a u nás žilo více než milion zdravotně postižených. V roce 2006 vyplatil stát na invalidních důchodech celkově přes 49 mld. Kč.

„Prostředí, ve kterém mohou pracovat zdravotně postižení, se výrazně neliší od možností, které mají zdraví občané. Naopak je vhodné podněcovat snahu o uplatnění na otevřeném trhu práce. Kvalifikovaný jedinec se může uplatnit jak v samostatném podnikání, tak v běžném podniku jako zaměstnanec, mimo to existuje především pro těžce zdravotně postižené řada chráněných dílen, významný je také podíl zaměstnavatelů s více než 50% podílem zdravotně postižených zaměstnanců,“ napsala v kapitole Možnosti zaměstnávání zdravotně postižených osob. A ještě o kus dál pokračovala: „Dle názorů kritiků tohoto pojmu lze společenskou odpovědnost firem považovat především za marketingový tah, který je navíc velmi módní. Domnívám se, že takto jednoznačně odsuzovat tuto myšlenku je nevhodné, ač se samozřejmě u řady podniků může jednat o strategické a promyšlené budování pozitivní image ve společnosti, ani to však nepovažuji za odsouzeníhodné, v ostrém prostředí, které na podnikatelské úrovni panuje, se jedná o zcela pochopitelné jednání.“

Na začátku třetí kapitoly Podpora zaměstnávání zdravotně postižených mimo jiné uvedla: „Přístup k práci je zcela individuální, jak v případě zdravých jedinců, tak samozřejmě i v případě jedinců se zdravotním postižením. I v případě zdravých osob existuje podíl těch, kteří, ačkoliv pracovat mohou, zůstávají dobrovolně nezaměstnaní. A nejinak je tomu u zdravotně postižených občanů, a dle mého dosavadního zjištění je v případě zdravotně postižených tato dobrovolná nezaměstnanost častější. Z celkových statistik nezaměstnanosti zdravotně postižených se ale nedozvídáme právě podíl těch, kteří jsou nezaměstnáni dobrovolně. Získat takovou statistiku je bohužel prakticky nemožné a domnívám se, že podobná data se ani cíleně nesbírají.“