Pódium v Příčovech patřilo mimo jiné také orientalistovi Petru Pelikánovi, který se věnoval tématu migrace. „Děkuji vám za možnost apelovat na přítomné v duchu humanistických tradic Václava Havla, abyste otevřeli svá srdce utečencům, kteří přicházejí ze zemí, které jsme zbídačili kolonialismem a kde mají válku. Asi tedy byste mně propíchali pneumatiky, než bych došel na parkoviště. Takže spíš budu realističtější, ale stejně tady budu polemizovat s těmi tezemi, že migrace je někde nějak centrálně organizovaná a řízená,“ poznamenal Pelikán.

„Migrační vlna nezačala v roce 2014-2015, táhne se to mnohem déle. A jsou vlivy, které si tedy příliš neuvědomujeme a ani nás nenapadnou. Třeba jsem zaznamenal obrovský zlom, obrovskou změnu migračních tras někdy na konci 90. let. A to proto, že začaly odpadat tradiční cílové země, do kterých se směřovalo ze zemí Blízkého východu a severní Afriky. Musíme si uvědomit, že třeba v ropných monarchiích Perského zálivu už je místních obyvatel menšina, statistiky nejsou příliš k dispozici. Dejme tomu v Dubaji, kde ty statistiky nějak fungují, tak se uvádí, že je asi 20 % lidí, kteří mají občanství, a zbytek jsou cizinci. A ve větší či menší míře to takhle funguje na celém Arabském poloostrově. Takže tohleto byla destinace, kam proudily davy pracovníků a lidí, kteří se snažili dostat za lepším životem od ropného boomu v padesátých letech,“ dodal Pelikán. 

„Kolem 90. let začala z Perského zálivu tu sílu z Tuniska, Egypta, Sýrie atd. vytlačovat pracovní síla z indického subkontinentu. Když dnes přijedete do Saúdské Arábie, tak většinou tam máte Indy, Pákistánce a Bangladéšany,“ popisoval dále migraci Pelikán a poukázal mj. na sociální zázemí v Perském zálivu. Další vliv na migraci pak Pelikán vidí ve změně politického prostředí v severní Evropě v 80. letech. „Ze severských zemí, jako bylo Švédsko, se převodovou pákou přes Německo, které ten tlak zesílilo v 90. letech, po celé Evropě se rozšířila politická kultura odporu proti tomu, co začali nazývat xenofobií a rasismem,“ podotkl Pelikán.

„Tahle dvě slova do té doby ve veřejném prostoru příliš nefungovala. Takže touhletou ideologií, která se přelila do zákonodárství a do praktické politiky jednotlivých zemí, nejdřív když ji chtěli a pak už ji nechtěli, se vytvořil další předpoklad pro to, aby do Evropy začali ve velkých počtech přijíždět lidé, kteří do té doby směřovali jinam,“ zmínil Pelikán, že to s sebou neslo další faktor – obrovský nárůst komunit.

Téma zahraniční politiky

Na pódiu se následně objevil také někdejší diplomat Petr Drulák. „Chtěl bych poděkovat Janu Lipavskému a Janě Černochové. To, že ta česká zahraniční politika nefunguje... Tyhle dvě postavy nic nekašírují. Ony ukazují skutečnou tvář reality. A to je velmi cenné. Představte si, že bychom tam měli, mezi těmi liberály – a mezi liberály je řada vzdělaných, sofistikovaných, obratných lidí – kdybychom měli místo těchto dvou někoho z nich. Sice byste nebyli s českou zahraniční politikou spokojeni, ale mávli byste nad tím rukou. Říkali byste si: No jo, co s tím. Ale když jsou tam tito dva, tak všichni víme, že je to problém. Takže děkuji, Jene a Jano,“ řekl za potlesku Drulák.

„V čem je problém české zahraniční politiky? Základní problém spočívá v tom, že ona dlouhodobě nikoho zas tak moc nezajímá. Není náhodou, že ministerstvo zahraničí dostali Zelení. Ta nejslabší strana. Tedy Piráti, to jsem se přeřekl, ale myslím, že ne moc,“ poznamenal Drulák, z publika se ozvalo: „To je to samý.“

„Řadu let je zahraniční politika na úplném okraji. Proč k tomu došlo? Jak k tomu došlo? Jsou tu důvody, které jsou institucionální. Vstupem do EU a vstupem do NATO řada našich představitelů došla k názoru, že všechny naše problémy zahraničněpolitické jsou vyřešeny. Že se budou řešit v Bruselu, buď přes ten Brusel europounijní, nebo ten Brusel naťácký. Takže proč vůbec zahraniční politika? Další takový argument nebo důvod je to, že Česká republika, když se podíváte na to sousedství, tak ona za svými hranicemi nemá žádný velký problém. Není tam nějaká hrozba, není tam něco, co by musela nějak řešit. Německo, Polsko, Slovensko, Rakousko, tam to není o válkách, tam to není o nějakých velkých konfliktech,“ sdělil Drulák.

A poukázal na Polsko a jejich vztah s Ruskem. „Tam je jasné, že je zahraniční politika pro ně důležitá. Nebo když se podíváte na Slováky, s jejich velkou maďarskou menšinou. Také, je to nějaká otázka. Rakousko zase sousedí s Balkánem,“ dodal.

„V okamžiku, kdy Česká republika stojí před otázkou, jaká má být česká zahraniční politika, jaká má být pozice na něco, co není bezprostředně nadiktováno Evropskou komisí nebo co nevyplývá z nějakého konsenzu NATO, i takové otázky jsou. Například vztahy k Číně, k Indii, vztahy k Rusku a k řadě dalších, ke zbytku světa – tak máme dva základní reflexy. To znamená – podívat se na pozici Američanů, když jde o otázku globální, a podívat se na pozici Němců, když jde o otázku evropskou.

Takže česká zahraniční politika se v zásadě redukuje na čtyři elementy. Sledování EU, sledování NATO, a v případě, že to nepokrývá ani EU ani NATO, sledování Washingtonu, sledování Berlína. A když to máte takhle definovaný, tak to máte pokrytý. To je prostě autopilot. A na tento autopilot letíme řadu let. Ten autopilot nikdy nemůže pokrýt český zájem, ten se ztrácí,“ upozornil Drulák. A že otázkou je, co s tím. 

„Náprava není jednoduchá. Není to tak, že správná strana vyhraje volby a trhne kormidlem. Bohužel je to mnohem složitější. A já si myslím, že pokud má dojít k nápravě, tak musí být přítomny tři elementy, tři prvky, bez nichž jakýkoliv pokus o nápravu bude vniveč.

První je – mít jasno o konceptu české zahraniční politiky. Mít jasno o tom, co dělat. To je ta nejjednodušší část. Druhá podmínka je – mít lidi, kteří to budou uskutečňovat. A to už je složitější. Protože v okamžiku, kdy zahraniční politika už řekněme několik desetiletí letí na autopilot, tak vy nemáte úplně lidi, kteří by byli schopni ji uskutečňovat. Kteří by byli vytrénováni na to, aby jednali, aby vyjednávali něco, aby odhalovali český zájem. Nemáte je ani mezi politiky, nemáte je ani mezi diplomaty,“ dodal. 

Třetí problém je – společenské zázemí. „Vy nemůžete dělat zahraniční politiku, pokud nemá podporu ve společnosti. Co je to podpora ve společnosti? To je podpora v médiích, je to podpora i ve spolcích, ale je to také podpora u firem. Pokud má mít Česká republika ambiciózní ekonomickou diplomacii, a pokouší se o to čas od času, tak je potřeba, aby tu také byly české firmy, velké české firmy, značky, které mají silné exportní zájmy. My, když se podíváte na české firmy, tak jsme spoustu toho prodali, stali jsme se spíš těmi subdodavateli, takže osud škodovky a vývozu škodovky do různých částí světa, to už neřešíme moc my Češi. To řeší Volkswagen. A tohle platí i o dalších firmách,“ dodal a jmenoval i média a veřejné mínění. 

Petiční stánek Svobodných

Na akci se prezentovali také Svobodní se svým petičním stánkem nazvaným Zachraňme auta na benzín a naftu. „Je tu hodně lidí. Je to prima, hezké počasí. Konečně se zase globálně otepluje, tak tu máme teplíčko. Tak to má být, v létě,“ řekl předseda Svobodných Libor Vondráček.

„Pokud nefandíte elektromobilům a zákazům, tak můžete naši petici podepsat i elektronicky na webu. Budeme za to moc rádi. Škoda, že tu nejste,“ dodal Vondráček, jenž měl na sobě „obrozenecké“ tričko s nápisem – Lépe je nám v boji umříti, než nevinné krve bratří našich nepomstíti. Jde o výrok husitského kněze a vojevůdce Prokopa Holého.

Následně pozval Vondráček také na akci 21. října, kdy dojde k pochodu na horu Říp. „Když nás budou 2000, tak celou horu dokážeme obejmout. To znamená, že se o to pokusíme, celou posvátnou horu Říp, v rámci obvodu, který má asi 2,5 kilometru. Byla by to taková poměrně dost magická chvíle,“ řekl a odkázal na spolek Obrozenci 2.0 a facebookový profil Daniela Landy.

Setkání lidí konané od roku 2019

Takzvané vlastenecké setkání na zámku v Příčovech se poprvé konalo v roce 2019. Jde o setkání lidí, kteří se chtějí něco dozvědět, o něčem přemýšlet, diskutovat a třeba si i poopravit své nedostatečné či mylné informace o světě kolem nás. Jistěže k tomu patří politika, ale až sekundárně, protože nakonec v každé diskusi o společenských jevech se nutně dojde k otázce odpovědnosti mocenských institucí, vlády, parlamentu, politických stran. 

V minulých letech na akci přišli kupříkladu politik Jaroslav Bašta, europoslanec za SPD Hynek Blaško, poslanec Jaroslav Foldyna, bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl, aktivista a entomolog Martin Konvička, spisovatel Benjamin Kuras, bývalý policejní prezident Stanislav Novotný, spisovatelka Lenka Procházková, místopředseda KSČM Josef Skála, politolog Alexander Tomský, předseda DSSS Tomáš Vandas či novinář Petr Žantovský a další. Akce získávala i záštitu prezidenta Miloše Zemana.