O politice 90. let hovoří Dvořáková jako o tvorbě a zároveň i jisté destrukce. „Bylo potřeba vytvořit aktéry, bylo potřeba vytvořit politické síly. Proto mi nepřišlo divné, že třeba Václav Klaus z Občanského fóra potom vytvořil ODS. Ty politické strany tady byly na místě, bylo nutné, aby vznikly. Zároveň to bylo období, kdy lidé hodně věřili, že se budeme moci posunout dál a že to je začátek něčeho pozitivního. A byla v to velká důvěra, že prostě tvrdá práce a vzdělání přinese úspěch. Pak ta víra začala velmi výrazně klesat. Lidi pochopili, že realita je trochu jiná. Že tvrdá práce a vzdělání přináší úplně jiné věci, třeba kontakty,“ shrnuje politoložka v rozhovoru pro Novinky.

Za největší chybu tohoto období považuje to, že jsme neočekávali, co budeme vytvářet, protože lidé neměli představu, co je demokracie. „Představovali si, že budou plné supermarkety a těch se koneckonců dočkali. Ale neočekávali, že musí být nějaké vyvažování moci, jaká je role politických stran a především, jaká je role těch institucí, které dohlížejí na stát,“ uvádí.

A připomíná, že se privatizovalo 90 procent státního majetku, ale dohledové instituce, které by toto měly nějakým způsobem kontrolovat, rozhodně nevznikaly jako nezávislé, tedy bez politického vlivu. „Naopak, byla snaha buďto zpomalovat jejich vytváření, anebo je obsadit. Státní aparát prošel velkou transformací, ale zároveň vznikly okamžitě různé agentury, které z toho jako by byly vyňaty, nicméně byly stále pod politickým vlivem. Prostě se nebudoval stát, který má mít nějakou funkci,“ dodává Dvořáková.

Ani když přišlo milénium, tedy roky 2000–2010 nešli politici cestou k politické kultuře. „Přibližně od roku 2000 jsem často opakovala, že se zhoršuje politická kultura, hrubne politika. A to jsem si nedokázala představit, co bude v roce 2010,“ pokračuje politoložka.

Problém vidí i v práci médií a to, že politici zneužívají hesla. „Nemějme to za zlé jenom politikům. To je i mediální prostředí nebo role sociálních sítí. Dnes už nějaký hlubší rozbor nikoho nezaujme. Kdežto když někdo řekne – tihle jsou zloději, oni to jenom rozkradli – tak tomu rozumí všichni. Přitom není jasné, o co jde. Lidé si zvykli reagovat na tato hesla a politici ta hesla používají. Bohužel mám pocit, že jim občas i věří, tudíž politiku podle těch hesel dělají. To už je pak mnohem větší průšvih,“ říká Dvořáková.

Následně komentovala politiku posledních čtrnácti let, kdy převážně dominovalo hnutí ANO a Andrej Babiš. Že by však opanoval českou politiku by politoložka netvrdila: „To nebylo nějaké opanování, že by národ najednou viděl mesiáše. Problém byl ten, že úplně vymizela nebo velmi zeslábla jiná forma politické kultury. Třeba se hodně bojovalo za nějaké ideje a mluvilo se o tom, že musíme volit někoho, abychom nevolili zlo. Zároveň se ale dozvíte, že nakonec se mluví i o koalici ODS a ANO. Takže lidé přestali věřit slibům. A to si myslím, že je největší problém české politiky, protože lidi přestali věřit v politiky, v autority, ve stát. Nevěří, že někdo bude opravdu dělat to, co říká,“ podotýká Dvořáková, že lidi přestali věřit, že se posouváme nějakým rozumným směrem.

„Vím, že hodně lidí říká, že vůbec netuší, koho budou do budoucna volit, protože už nevěří nikomu. To je opravdu krizová situace, tohle by se mělo změnit, protože ta demokracie je o přijetí určité autority. Jakmile tady začne být nedůvěra, tak je s tou společností konec,“ upozorňuje politoložka.

Pocit, že můžeme o svobodu přijít, měla Dvořáková podle svých slov už od začátku. „Možná to je tím, že jsem politolog a historik a znala jsem spoustu případů, kdy velké naděje skončily velkou frustrací. Zároveň jsem si uvědomila, že věci, které voliče moc nezajímají, se tu nedějí. To je to budování státu, funkční instituce, ta důvěra, že tu bude něco fungovat. Ale najednou máte pocit, že tu nefunguje skoro nic. Jsou tu projevy, že něco příliš nefunguje a hlavně je tu pocit, že se to málo vyvíjí, že není jasné, kam jdeme, to je špatné,“ poznamenává Dvořáková.

Závěrem dodává apel směrem k zástupcům české politické scény: „Je důležité, aby si uvědomili, že společnost musí žít pospolu, je důležitá určitá solidarita, že je nutné vnímat, jak společnost na ty projevy reaguje a přijímat opatření. Ne v tom, že říkám líbivá hesla, ale v tom, že opravdu koncepčně vytvářím něco, co bude mít vliv do budoucna za pět, deset let,“ zmiňuje Dvořáková například vzdělávání.