Z mnoha různých pohledů se k tématu „Média a moc“ vyjádřili politologové, pedagogové, ekonomové, spisovatel, matematik či europoslanec, kteří se v Evropském domě v Praze zúčastnili konference s tímto zaměřením. Poslanec Evropského parlamentu Petr Mach, jenž se na pořádání akce podílel, v úvodním příspěvku připomněl tezi, že politická svoboda existuje jen tehdy, pokud existuje svoboda ekonomická. „Položme si otázku, jestli u nás máme skutečnou ekonomickou svobodu, a tudíž jestli můžeme mít politickou svobodu a svobodu médií a zda ta moc médií je pak zasloužená nebo vyvážená. Já se domnívám, že jsme velmi vzdáleni tomu, že bychom v České republice měli ekonomickou svobodu,“ prohlásil na úvod konference Petr Mach.

Odmítl představu, že si média může založit kdokoli, neboť na to musí někde vzít. „Vidíme, že pan Babiš má zákonem zaručený odbyt pro svá biopaliva, zatímco jiní podnikatelé se musí tvrdě ohánět, aby svoje výrobky a služby udali na trhu. Zatímco drtivá většina firem platí devatenáctiprocentní daň, tak pan Babiš inkasoval daňové pobídky v podobě nulaprocentní sazby daně ve výši přes jednu miliardu korun. Zatímco většina firem dotace nebere, tak Babišovy firmy jsou mistry v čerpání a na dotacích tak získal přes miliardu korun. Zatímco většina lidí, když podniká, tak platí standardní daň z nafty, Babišova vláda prosadila tzv. zelenou naftu, to znamená sníženou sazbu daně a většina vozidel pana Babiše jezdí za tu sníženou sazbu. To je podstata ekonomické nesvobody, že existují tyhle výjimky a úlevy,“ tvrdil europoslanec za Svobodné.

Srovnáním ekonomického prostředí bude šance na svobodná média

Připomněl, jak si poslanci jiných stran všimli, že existuje tato zjevná nerovnováha, a tak přijali zákon nazývaný „lex Babiš“, který zakazuje politikům vlastnit média. „To je špatný přístup. Dojde pouze k tomu, že se Babišovy firmy a Babišova média převedou do nějakého trustu. Jediné správné řešení – a je mi líto, že k tomu poslanci nepřistoupili – by bylo zrušit veškeré daňové investiční pobídky, veškeré dotace do podnikatelského sektoru, zrušit veškeré výjimky na daň z nafty. To by bylo jediné správné řešení, ale k tomu se poslanci neodhodlali. Pouze tehdy, až srovnáme naše ekonomické prostředí, až se přiblížíme tomu skutečnému svobodnému kapitalismu a odstoupíme od tohoto korporativismu, který máme, tak budeme mít i svobodná média. Pak budeme mít skutečnou politickou svobodu a pluralitu. A pak bude i mediální moc zasloužená, pluralitní a spravedlivá,“ konstatoval Petr Mach.

Politolog a sociolog Petr Robejšek své vystoupení začal tvrzením, že se novináři velmi často vytěsňují ze společnosti a žijí si ve svém vlastním světě. „Přitom jejich úlohou je vnímat a registrovat, co se děje a co možná nejobjektivněji to předkládat společnosti. Ale to se neděje právě proto, že žijí v jakémsi akváriu, skleníku – slovo kavárna nevezmu do pusy – v ponorce, v nichž jsou věci vnímány úplně jinak. To znamená, že máme dva světy. Ten menší svět těch, kteří píší a říkají o tom celkovém světě, a ten větší svět, který se na to místy pochybovačně a místy bez zájmu dívá,“ poukázal zakladatel politické strany Realisté Petr Robejšek na odtrženost médií od dění ve společnosti.

My víme, jak věci jsou, vy nás jenom poslouchejte, co je správné a co ne

Novinářům vytkl, že přeceňují svoji autoritu ve společnosti a odvozují od ní jakýsi rodičovský přístup ke společnosti, který vypadá takto: „Vy tam dole nemáte ponětí. My víme, jak věci jsou. A když tak nejsou, tak víme, jak mají být. A zároveň víme, jak to udělat. A vy nás jenom poslouchejte. A samozřejmě kupujte naše noviny, dívejte se na naše televizní programy. A my vám za to řekneme, co je správné a co není správné.“ Ti, kteří pracují v médiích, mají možnost vybírat zprávy a zveřejňovat je. „Ale i je interpretovat, a proto často hovoříme o dvou míněních – a sice veřejném a zveřejněném. To veřejné je někde úplně jinde. Zveřejněné mínění se vyznačuje jako snaha vnutit lidem určitá hodnocení jevů, které se odehrávají, přičemž většinová veřejnost s tím má trochu potíž. V popisu těch, kteří pro ně interpretují události, málokdy poznávají svět takový, jaký znají z dennodenního snažení,“ upozornil Petr Robejšek.

Dlouhodobým důsledkem toho je názorové rozpolcení společnosti. „Tohle dramatické slovo příznačně používají právě ti mediální zástupci a zoufají si nad tím, jak je to možné: ‚Oni nechápou, co je správné, my jim to pořád říkáme a oni se na to neohlížejí, nechovají se podle toho, dělají si, co chtějí, volí někoho úplně jiného, koho jim nedoporučujeme.‘ To všechno je pro mě dokladem toho názorového rozpolcení. Většinová společnost spíš mlčí, protože jinou možnost nemá. Projeví se jen v určitých fázích demokratického rozhodovacího procesu, kdy může dát tak či onak nepřímo najevo, co si skutečně myslí. Média mají sklon odcizit se od reálného života. Ale tak jako se oni odklánějí od společnosti, tak se většinová společnost odklání od nich. Zpochybňuje jejich monopol na interpretaci i na pravdu a hledá svoji pravdu jinde. Nachází k tomu páku a metodu na sociálních sítích, které jsou východiskem a útočištěm pro ty, kteří už nemohou slyšet ten mainstream, který na ně padá ze všech stran,“ podotkl mentor Realistů.

Z aparátčice Socialistického svazu mládeže je navždy studentská vůdkyně

Matematik a pedagog Václav Klaus mladší připomněl Orwellův román 1984 a větu z něj: „Když strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala, není to mnohem hroznější než smrt?“ Tím chtěl ukázat i na konfrontaci vlastního prožitku, z něhož zůstává jen malý prostor v mozku, a toho, co se nese veřejným prostorem. „Kdybychom dali paralely na dnešní svět, tak zůstanu příkladem v rodině: ‚Klaus byl zvolen hlasy komunistů.‘ Ale já si dobře pamatuji, koukal jsem se na televizi, že všechny hlasy komunistických poslanců získal profesor Švejnar. A tehdejší prezident Klaus nezískal ani jediný. Přesto už je to jen taková slábnoucí část mé paměti okolo ostatního světa,“ zmínil, jak to bylo s volbou jeho otce v roce 2008.

Vzpomněl si také na pochod 17. listopadu 1989, jehož se rovněž zúčastnil. „Skoro každoročně ke mně 17. listopadu z obrazovky promlouvá třeba paní Monika Pajerová. A titulky hlásají: studentská vůdkyně z roku 1989. Vyučuje se to ve školách, pořádají se k tomu besedy a tak dále. Ale já, účastník pochodu 17. listopadu i okupační stávky, si ve své malé části mozku pamatuji, že paní Pajerová nebyla studentskou vůdkyní, ale že byla členkou aparátu Socialistického svazu mládeže. Ale když to někde prohlásím, tak tahle část mojí paměti bude karikována, zesměšněna, bude na mě zaútočeno, že znevažuji odkaz Listopadu, budu brán jako zapšklý blázen,“ podotkl Václav Klaus mladší s tím, že metody se s časem nemění a kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost.

Zvolením Trumpa se z Klause juniora stal vedle ruského i americký šváb

Věnoval se i mlčení médií. „V uplynulých dnech hořely na předměstí Paříže desítky aut a francouzské pořádkové jednotky udržovaly jen s velkým vypětím sil v těch místech jakési zdání bezpečnosti. Z hlavních médií se tyhle informace nedozvím. Stejně tak, když nějaký pivovar oznámí, že čtyři sta jeho odběratelů muselo kvůli EET skončit. Proti tomu jede ta státní propaganda, že skoro nikdo nezavřel a všechno funguje. Máte jedinou možnost, vlastní oči, abyste viděli, že někde na vsi ze tří hospod zavřely dvě. A z obrazovky zní pochodová píseň. To tady už tisíckrát bylo a asi i tisíckrát bude. Podobné je vykreslování univerzálního nepřítele a jeho vina za vše možné. Mám obrovskou radost ze zvolení Donalda Trumpa. Ale moje radost trochu pramení i z toho, že ustaly útoky, že jsem ruský agent nebo ruský šváb. Ale objevily se, že jsem se stal americkým švábem, tak se to vyvážilo,“ připomněl Václav Klaus tolik běžné nálepkování názorových oponentů.