Vladimír Putin nedávno v Moskvě promluvil k bezpečnostní radě státu, a v jeho projevu padla i expresivní slova, že „komukliv, kdo zaútočí na Rusko, vymlátí zuby“. Po tomto projevu považuje Svobodná Evropa za nutné zaměřit se na Putinův oblíbený argument, že Západ v roce 1990 obelhal Rusko, když tehdejšímu prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi sliboval, že nedojde k rozšíření NATO do střední Evropy. Dnes je realitou, že NATO sahá dokonce až do tří baltských států, někdejších svazových republik SSSR.

Hlavním tvůrcem této údajné dezinformace má být sám Gorbačov, který o „podvodu Západu na Moskvu“ měl poprvé promluvit v interview pro německý Bild v roce 1999, když Česká republika, Polsko a Maďarsko oficiálně vstupovaly do NATO.

Pak se obsáhle věnuje tomu, jak Gorbačovova slova během své dlouhé prezidentury využíval Vladimír Putin a jak kolem nich postavil celou teorii.

I web Svobodné Evropy přitom připouští, že původní tvrzení není úplně vycucané z prstu. Opírá se totiž o slova asi nejobeznámenějšího muže – tehdejšího amerického velvyslance v SSSR Jacka Matlocka.

Matlock, velvyslanec v Moskvě v letech 1987–1991, situuje eventuální slib do jara 1990. Tehdy už padly komunistické režimy ve střední Evropě, ale stále existovala jejich původní militární organizace, Varšavská smlouva. Hlavním tématem pro jednání velmocí v té době bylo sjednocení Německa.

VÍCE ZDE

Západní Německo bylo součástí NATO a případné sjednocení s východoněmeckou NDR by velmi posunulo hranice západního vojenského vlivu a možností umístění zbraní směrem k Rusku. Gorbačov proto za souhlas se sjednocením Německa požadoval bezpečnostní záruky.

Klíčovou měla být schůzka v únoru 1990, na kterou do Moskvy přiletěl James Baker, tehdejší ministr zahraničí v administrativě prezidenta Bushe staršího. Velvyslanec Matlock vzpomíná, že mezi Bushem a Gorbačovem byla dohoda, že středoevropské země součástí rozšíření nebudou, a dokud byli v úřadech oni dva, akceptovalo se to.

I podle Svobodné Evropy velvyslanec Matlock dlouhodobě zastává názor (vyjádřený dokonce i pod přísahou při svědectví v Kongresu), že v roce 1990 byla uzavřena politická dohoda, podle které Moskva bude akceptovat rozšíření NATO o východní Německo, výměnou za garanci, že se hranice NATO nebudou posouvat dále na východ.

Svobodná Evropa ale jeho pohled vyvrací prostřednictvím Wolfganga Ischingera, v té době německého velvyslance v Moskvě. Ten tvrdí, že při jednáních o budoucnosti Německa žádný slib ohledně rozšiřování NATO dál na východ nepadl.

I další experti, kterými se Svobodná Evropa zaštiťuje, připouštějí, že dohoda o vstupu středoevropských zemí do NATO nikdy nebyla. Jejich argumentace se však točí na tom, že se jednalo pouze o východním Německu a o středoevropských zemích vůbec, takže nemohl padnout žádný explicitní slib, že k jejich vstupu nedojde.

Matlock pak obsáhle vysvětluje další vývoj, který v devadesátých letech vedl ke vstupu středoevropské trojky do Severoatlantické aliance. Po odchodu Bushe v USA a Gorbačova v Moskvě přišly nové administrativy s novým pohledem.

CELÝ TEXT VELVYSLANCE MATLOCKA

Ten však neznamenal obrat. Ani v USA devadesátých let totiž nebylo téma vstupu střední Evropy do NATO příliš přijímáno. Změnilo se však to, že prezident Clinton na rozdíl od svého předchůdce na dodržení „hranic NATO“ nelpěl tak důsledně. A to otevřelo prostor pro snahu středoevropských zemí vstoupit do NATO, a tím se bezpečnostně ukotvit na Západě.

Prezident Clinton reagoval nejprve tím, že vytvořil organizaci Partnerství pro mír, do které měly ČR, Polsko a Maďarsko vstoupit, aby nevstoupily přímo do NATO. V Praze, Varšavě a Budapešti ale byla tato organizace vnímána jako pouhý předstupeň plnohodnotného členství v NATO. A celá devadesátá léta tlačily na Washington kvůli přijetí.

Známé jsou aktivity Václava Havla, který k tomu nasazoval všechen svůj vliv. Klíčovou byla v tomto směru známá návštěva Billa Clintona v Praze s pitkou u Zlatého tygra a jazzovým večerem v Redutě, kde mu Václav Havel daroval saxofon.

Všechny tři země také mobilizovaly své krajany v USA, kteří tlačili na vládu, aby souhlasila s jejich přistoupením. V případě Polska to byly miliony přistěhovalců z tradičně silné a dobře organizované diaspory, v případě ČR a Maďarska dva velmi vlivní jednotlivci – ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a vlivný miliardář George Soros. Pod tímto tlakem Clintonova administrativa ustoupila a vstup tří zemí schválila.

Podstatné podle něj je, že tlak nebyl z Washingtonu, který v podstatě „ustoupil“ středoevropským zemím a jejich touze.

Jiný případ je podle něj například Ukrajina, kterou prezident Bush výslovně považoval za součást ruského vlivu a dokonce přímo v Kyjevě varoval tamní představitele před vypjatým nacionalismem. V tomto případě lze tedy hovořit o určité „červené čáře“ kolem Ruska, kterou v té době západní země akceptovaly.