Film Remunda podle svých slov začal natáčet kvůli tomu, že do Ruska v posledních 20 letech poměrně často jezdil. Lidé, s nimiž spolupracoval, postupně odcházeli do emigrace nebo se účastnili protestů, po kterých je i zavřeli. Jeho cílem je „vytvořit polyfonii hlasů a příběhů lidí, kteří dlouhodobě nesouhlasí s terorem, který ruský stát začal už kdysi dávno v Čečensku“.

Přiznává, že natáčet takový film v době strašné války, kdy Ruská federace „hází bomby na Ukrajinu a v přeneseném významu i na celý svobodný svět“, je samozřejmě velmi nelehké. „Vzhledem k tomu, že jsem v propojení s lidmi, které znám dlouho, mě zajímalo, jak se k tomu postaví. Proto jsem se rozhodl jejich svědectví z Ruska vyvézt. Poslední svědectví už vlastně i pod dohledem policie a skrz nejrůznější internetové zašifrované servery. Cenzura se tam totiž začíná podobat tomu, co si starší kolegové novináři pamatují z dob Sovětského svazu,“ popisuje režisér.

Naposledy byl v Rusku před několika týdny, kdy ho zadržela policie. „Odjeli jsme tam v únoru, těsně před výročím invaze Ruska na Ukrajinu. Dostali jsme se do takové policejní akce, která se snažila eliminovat veškeré protesty opozice. Začali sbírat lidi z mého okolí. Třeba jsem s někým točil a druhý den jsem dostal echo, ze třetí země, že toho a toho zavřeli a že si mám dávat pozor. Zdálo se mi, že vyklízejí prostor, jako to dělali u nás v Československu, kdy sbírali opozici před nejrůznějšími svátky. Nakonec sebrali nás,“ sdělil Remunda.

„Moderní technologie jsou tam dnes skutečně v rukou totalitního režimu. Na každém rohu jsou kamery, vy jste pod neustálým sledováním a není nejmenší problém vás kdekoliv vystopovat. Každý let je registrovaný přes váš pas. Každá registrace v hotelu je registrovaná, centrálně se sbírá. Je to otázka datové analýzy. Během velice krátké doby vědí, kde přesně jste. Takže jsme nakonec zjistili, že náš pobyt byl monitorován, a sebrali nás na Sibiři,“ pokračuje Remunda, jak funguje tamní bezpečnostní služba.

„Bylo to jako ve filmu. Přišli k nám čtyři policisté v civilu. Ukázali průkazku a sebrali nás. Udělali nám otisky prstů a dostali jsme upozornění, že nejsme vítáni. Měli jsme sice adekvátní vízum, ale neměli jsme akreditaci, takže nám zakázali jakoukoliv další činnost. Pro nás to byl signál, že o nás vědí,“ líčí dokumentarista Remunda.

„Měli za úkol nás vystrašit, odradit nás. Proto jsme se rozhodli nakonec evakuovat,“ dodává režisér s tím, že 24 hodin nato je vyslýchali agenti FSB, kteří jim oznámili, že vědí o jejich aktivitě a co u nich točí. A sdělili, že je pustí do Turecka s tím, ať se do Ruska už nikdy nevracejí. „Protože prý pro Rusko nejsou lidé jako my potřeba. Zvyšovali hlas. Měli vyděračské průpovídky o tom, co si to dovolujeme, když nás osvobodili, a že my dnes podporujeme zrádce jejich národa. Byli to lidé o hodně mladší než já,“ poznamenal režisér.

Po dalších dohadech s agenty se prý ukázalo, že ti vědí i to, že Remunda byl zadržen před mnoha lety v republice Tuva, a že jeho kolega byl zadržen, když se zabýval muzeem gulagu. „Zkrátka se ukázalo, co jsme si mysleli; že každý náš krok v Rusku byl za celá léta pečlivě monitorován,“ zmiňuje. A že natáčení se tím vším zkrátilo.

„Bylo nám řečeno, že jakmile nás uvidí s kamerou nebo s mikrofonem, tak už to nebude administrativní pokuta, ale něco daleko jiného. V tu chvíli už pro nás nemělo smysl tam dál být a točit,“ dodává režisér Filip Remunda, že film dokončí zřejmě s lidmi v emigraci.