Divadelní hru Rokenrol na Hradě založenou na dvojitém fiktivním monologu napsala v roce 2008 Francouzka Aurélie Morel. Určitou mírou absurdity vzdáleně připomíná právě dramata Václava Havla, jehož nedožité osmdesátiny se blíží. Pak ji, tehdy ještě nazvanou Chateau hippie, česky Hrad hippies, uvedlo menší pařížské divadlo Theatre du Temps. „Dvacetiletá studentka Jana připravuje návštěvu Franka Zappy v čerstvě porevoluční Praze. Prezident Václav Havel je obklopen umělci, hudebníky, disidenty… zkrátka samými máničkami. Gustav, příslušník tajné policie, je přesvědčen, že pád komunistického režimu je pouhý vtip a že se zase brzy vše vrátí do normálu. Pokračuje tedy v psaní reportu o disidentech, jak má v popisu práce,“ stálo tehdy psáno v pozvánce.

Máničky tady a tam

„Víte, ve Francii viděli někteří lidé dlouho SSSR a vůbec socialistický blok jako ráj na zemi. Ještě dnes je u nás spousta obdivovatelů Lenina a Stalina. Je absurdní, že tady nosili levičáci vždy dlouhé vlasy a byli to spíš hippies, kdežto v Československu máničky bojovaly proti komunistům. Bylo zajímavé sledovat udivené reakce lidí v divadle. Většina Francouzů se totiž o dění ve střední Evropě nezajímá, takže to pro ně byla možná i první zkušenost s pádem komunismu,“ řekla Parlamentním listům Morel.

V „srdci Evropy“ po určitou dobu žila. Nejdřív přijela den poté, co se Václav Havel stal poprvé prezidentem. Šlo o romantické a dobrodružné hledání země, kde žijí hodní a pozitivní lidé. V české kotlině ji prý tenkrát našla, takže se k nám v roce 1992 na rok odstěhovala. Učila francouzštinu, studovala češtinu a v prostředí undergroundu se cítila jako doma. Líbily se jí skupiny jako Psí vojáci nebo Už jsme doma. Měla i svůj hudební pořad na Rádiu 1, v němž Čechům představovala francouzský rock. Pouštěla třeba Noir Desire. Zpět ve Francii pracovala jako novinářka na volné noze, knihovnice a nyní je kulturní referentkou na radnici jednoho z pařížských městských obvodů. Umí stále ještě celkem dobře česky.

Divadelní hra Rokenrol na Hradě, kterou autorka četla francouzsky už i v Knihovně Václava Havla, sestává ze dvou monologů fiktivních postav. V prvním líčí své pocity dvacetiletá Jana, která je součástí hradního týmu a nemůže se dočkat příjezdu muzikanta Franka Zappy, jehož chce Havel jmenovat vyslancem československé kultury ve světě. V druhém se zamýšlí estébák Gustav, který stále nemůže uvěřit demokratickým změnám a pokračuje ve tvorbě spisů a psaní záznamů na „podvratné elementy“.

Nadšení slečny Jany

„Za nějakou dobu přijel čerstvě zvolený prezident Havel do Trutnova na rockový festival. Je ve svém živlu: sedí v hospodě s cigaretami a pivem, oblečený do pomačkané bundy, pod kterou má tričko s vyplazeným jazykem, tričko Rolling Stones. Takové oblečení se nelíbilo zaměstnancům OP Prostějov, a tak mu darovali oblek, který by mohl nosit na oficiální schůzky a slavnostní události. Řekli mu, Václave, takhle nemůžeš na Hrad, v džínech a v roláku! Když přijeli Rolling Stones, tak si dal na oblečení záležet: vzal si oblek a dokonce měl i kravatu! Na večírcích u přátel někdy k ránu pozpěvuje budovatelské písně. Říká, že tak relaxuje. Václav Havel je mírným Robinem Hoodem, jako šípy používá slova,“ zamýšlí se v monologu Jana.

Ostatně právě do Jany vložila autorka Morel vlastní pocity, když líčí: „Tvarohové buchty, křížaly, bez peněz, bedýnky zeleniny přivezené z venkova, moje starší sestra si na stroji šila vlastní oblečení a snila o módních přehlídkách, pár vinylů, magnetofonových pásek, výraz na obličeji pařížských studentů, kteří, když k nám přijeli, byli po udělení víza nuceni utratit 100 francouzských franků denně, 500 korun, za pět dnů 2500 korun, úplné bohatství, velký plat (...) byli rozmrzelí, v rukou bankovky, které neměli za co utratit, nevěděli, co s těmi penězi udělat, váhali, zda nám je mají dát, ale nechtěli, abychom to brali, my nebo naši rodiče, kteří je ubytovali, jako almužnu, byli tak mladí a u nás tak bohatí, necítili se tady dobře, přišlo jim to neslušné, mysleli, že jsou nevhod. Křehká baculatá kuřátka ze Západu, kterým náš svět připadal spartánský, když Dalibor pořádal ten velký tři dny trvající víkendový mejdan, tak jim byla na jeho chatě zima, spacák rovnou na zemi a jedna koupelna se studenou vodou pro třicet lidí jim připadaly jako tvrdé podmínky.“

Záznamy estébáka Gustava

„Michael Kocáb patří k těm nejsebevědomějším strůjcům katastrofy, kvůli níž zachvátil naši zemi nepořádek a chaos. Skladatel, instrumentalista a zpěvák, Michael Kocáb je jedním z čelních představitelů české degenerované a kosmopolitně znečištěné hudby, kterou na naši půdu přivezli infiltrovaní američtí agenti koncem sedmdesátých let... Po jazz-rockovém období se seznámil s kytaristou Michalem Pavlíčkem a rozhodl se nasměrovat svou skupinu do krajiny zdegenerované hudby. V roce 1982 skupina nahrála album „Straka v dlani“. Deska však toho roku nevyšla a skupina byla konečně zakázána. Bohužel ne na dlouho. Skupině bylo po třech letech ze záhadných důvodů povoleno začít znovu hrát. Mezi vyprodanými koncerty a novou deskou pak zažila svobodomyslná léta plná zvrácenosti. Úspěch Pražského výběru a jeho opětovné povolení jsou nepopiratelnými znaky mravní zkaženosti dnešní společnosti, vítězstvím podvratných živlů. Bylo to znamení ohlašující příchod náročného roku 1989,“ popisuje Gustav působení „podvratného elementu“ Kocába.

Ještě nevybíravěji píše fiktivní estébák o jednom z velkých experimentátorů v dějinách rockové hudby Franku Zappovi, který zemřel pár let po změně poměrů v Československu: „Zappa patří k nejnebezpečnějším jedincům. Dokonce i s představiteli americké vlády se jedná snadněji: přestože jsou agenty kapitalismu a přestože jsou zcela zaprodaní své věci, umí se udržet na uzdě. Na některé z nich můžeme hledět dokonce s úctu – a to říkám po zralé úvaze – protože mají disciplínu. Zappa si naopak žádnou shovívavost nezaslouží. Kdyby to bylo jenom na mě, nasadil bych mu pouta jen co by vystoupil z letadla a požadoval bych pro něj trest smrti. Udělalo by to radost naší úžasné Československé socialistické republice i Spojeným státům americkým a vlastně celému zbytku světa. Zappa a jemu podobní patří ke zdaleka nejnebezpečnějším lidem. Americký úřad si vůbec neuvědomuje, do jakého nebezpečí se dostává, když umožňuje volný pohyb škůdcům typu Franka Zappy... A to vše ve jménu demokracie. Jak absurdní! Stejně Západ význam slova demokracie úplně překroutil. Škodlivost Franka Zappy má od nynějška světový dosah. Přichází nám poskvrnit naši zemi, která se propadá do propasti bujaře vykopané poblázněným Gorbačovem.“

O prvním českém prezidentovi Václavu Havlovi smýšlí takto: „A ten Havel! Jak hraje divadýlko moci! Kdo si myslí, že je? Svrchovaný průvodce? Spasitel! Ha, ha, ha, je tak akorát k smíchu! Všechno je to směšné, ach, marnost nad marnost... Před pár týdny ho ještě nikdo neznal! Mluví o nesmírné revoluci, taková drzost! Tisícovky lidí sice protestovaly a mrzly v ulicích, ale to ještě nic neznamená, nikdo se jich nebojí! Jejich vítězství je pouhá iluze! Nezareagovali jsme jenom kvůli Gorbačovovi. Je to zrádce spojený s Amerikou, uzavřel smlouvu s ďáblem, prodal nás! Zabránil naší udatné armádě, aby zastavila to ubohé hnutí!“

Požehnaná generace

„Ano, Jana jsem trochu já. Když jsem byla v Praze v roce 1989, záviděla jsem těm mladým lidem, že mají svou revoluci. Vyrostla jsem na rodičovských příbězích o mírné revoluci roku 1968 v Paříži a byla jsem frustrovaná, že jsem žádnou nezažila. Takže Jana vychází z těchto pocitů. Je šťastná, že se zúčastnila tak pozitivní události, jakou byla sametová revoluce. Požehnaná generace,“ sdělila Morel Parlamentním listům.

V závěru hry, která by se klidně dala nazvat „Čekání na Zappu“, se píše: „Zappa objevil v Havlovi skrytého rockera. Havel poznal Zappu víc jako politika. Nakonec Havel oznámil Zappovi svou šílenou, rokenrolovou myšlenku. Nabídl mu, ať se stane kulturním velvyslancem Československa ve světě. Celý Hrad se nadšeně roztleskal. Zappa souhlasil.“

V polovině letošního roku Rokenrol na Hradě přeložila Kateřina Neveu, která do češtiny převedla třeba komedii Borise Viana Svačina generálů a nespočet současných francouzských autorů. Parlamentní listy překlad získaly přímo od autorky Aurélie Morel, o jejíchž názorech již několikrát psaly. Byl poslán divadelní, literární a audiovizuální agentuře Dilia, která v Česku zastupuje práva některých autorů, aby jej měla k dispozici česká divadla. Na konci scénáře ve Víceméně seriózním slovníčku určeném hlavně francouzskému divákovi je KSČ popisována jako Katastrofická Strana Čekající... na splnění ideálů.