Na úvod si generál Petr Pavel pochvaloval život bez uniformy, řekl „si užívá“, že už si může říkat, co chce, bez ohledu na někoho jiného, a zmínil též pocit svobody. Bosák zamířil i na samotné začátky Pavla a ten tak započal hovořit o tom, že začínal jakožto výsadkář.  

Bosák se následně posunul již k samotnému působení Pavla v NATO. „Nedělali si z vás kolegové trošku legraci – ‚Ty ses v Československu připravoval jak nás porazíš, a teď najednou tady sedíš s námi‘,“ tázal se Bosák Pavla, zdali jeho působení ve vojenském výboru NATO, jemuž i přesedal, neprovázely určité rozpaky jeho kolegů.

„Já myslím ani tak moc ne oni, jako my jsme to tak vnímali a mnohokrát jsme se k tomu dostali v diskusích. Protože pro mě to byl signál, jak neuvěřitelně vnitřně stabilní je instituce jako NATO, když otevře dveře vlastně svým bývalým nepřátelům, a nejenže je otevře a jedná s nimi jako rovný s rovným, ale v krátké době je schopna jim nabídnout i ty nejvyšší pozice,“ odvětil Bosákovi Pavel a dodal: „Kdybych si měl analogicky nějak tu situaci převrátit, ono to sice je hodně přitažené za vlasy, tak bych si těžko dokázal představit, že by organizace s vnitřní atmosférou Varšavské smlouvy byla schopna takto otevřeně jednat s Němci, s Američany a s dalšími.“

A pak se Bosák zeptal na Pavlovu temnou minulost spojenou se vstupem do KSČ. „Ani vám nepředhazovali to, že jste v třiaosmdesátém vstoupil do KSČ?“ vyzvídal. „Já jsem vstoupil v osmdesátém pátém,“ opravil Pavel Bosáka a uvedl: „Nikdo z mých kolegů na západě se k tomuto tématu nikdy ani nevyjádřil. Asi věděli své a hlavně se orientovali podle toho, kým a čím jsme dnes, a ne co bylo. Já to dodneška nepovažuji jako citlivé téma,“ řekl Pavel o období, na které není s odstupem času dle svých slov hrdý, ale zároveň poukázal, že se nemá za co stydět, jelikož nikdy nikomu neublížil a nikdy své členství v KSČ nevyužil při kariérním růstu.