Konzervativní americký publicista Pat Buchanan vzpomíná na přelom let 1991 a 1992, kdy se zdálo, že jsou Spojené státy na samotném vrcholu své síly a světové prestiže. Tehdejší prezident George Bush starší jen o několik měsíců dříve spustil vojenskou kampaň, která měla za cíl vytlačit iráckého diktátora Saddáma Husajna z Kuvajtu. Této operace se učastnilo na půl milionu amerických vojáků a podpory se dočkala i od mezinárodní komunity, včetně Ruska, Číny a Íránu. Buchanan popisuje, kterak se vlivem tehdy čerstvého rozpadu Sovětského svazu a koncem Varšavské smlouvy změnilo uspořádání tehdejšího světa. Východní Evropa byla osvobozena a jedinou zvývající supervelmocí byly USA. Přidává myšlenku, že při tehdejší vítězné vojenské přehlídce po úspěšné akci proti Husajnově režimu si člověk mohl představit, jak triumfální okamžiky mohli zažívat generálové ve starověkém Římě. 

Buchanan vzpomíná, jak se tehdy Spojené státy namísto trajektorie návratu k "normální zemi v normální době" vydaly na cestu budování impéria. Přišly řeči o „unipolárním momentu“, nebo o vytváření benevolentní globální hegemonie, která by vyústila v nový světový řád, nad kterým by USA dohlížely. Buchanan cituje slova tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightové: „Pokud musíme použít sílu, je to proto, že jsme Amerika, jsme nepostradatelný národ. Stojíme vysoko a vidíme dále do budoucnosti než ostatní národy.“

Protřelý konzervativní komentátor Buchanan se zamýšlí, jak tato slova s odstupem takřka třiceti let reflektovat. Jak popisuje, dnes se další dvě velmoci, Čína a Rusko, spojily proti USA v rámci vztahu, který Si Ťin-pching označil za ve své podstatě efektivnější, než by byla jakákoli aliance. K tomu je potřeba dokreslit i zbytek obrázku: Rusko vydává ultimáta ohledně působnosti NATO na Ukrajině nebo v Gruzii a Peking si po Hong Kongu brousí zuby i na Tchaj-wan. „Jak jsme se sem dostali?“ ptá se Buchanan. Na pomoc si bere bývalého sovětského vůdce Michajla Gorbačova, který jako hlavní příčinu idenfitikuje triumfální náladu Západu, která USA a dalším zemím stoupla do hlavy a proměnila se v aroganci.

Jak na sklonku devadesátých let poznamenal otec Trumanovy doktríny George Kennan, snaha rozšířit NATO směrem na východ by byla „největší chybou americké zahraniční politiky v celé éře po studené válce.“ Kennan varoval, že takové rozhodnutí by zažehlo nacionalistické, válečné a především protizápadní názory v Rusku, mohlo by mít negativní dopad na rozvoj tamní demokracie  a také by přispělo k návratu vztahů mezi Západem a Východem do zhruba takového rámce, v jakém byly právě v období studené války. Buchanan tato slova komentuje poukázáním na skutečnost, že Rusko v posledních dnech na hranici s Ukrajinou poslalo na sto tisíc vojáků a pohrozilo, že jakákoli další expanze NATO by nebyla tolerována.