„Když jsem svého času začal pracovat na Ukrajině pro české firmy, stravoval jsem se většinou v restauracích. A doslova jsem byl šokován, než jsem si zvykl, že třeba i k našim tradičním řízkům jsem jako přílohu dostával místo bramborové pohankovou kaši. Později jsem pochopil: Pro Ukrajince je pohanka právě tak populární, jako jsou pro nás brambory,“ konstatuje v úvodu Syruček.

Milan Syruček dále uvádí: „ A teď v květnu se na internetových stránkách vlády Ruské federace objevil výnos o zákazu vývozu pohanky za hranice země. Až dosud se podle ukrajinských novin polovina ukrajinské spotřeby pohanky dovážela z Ruska prostřednictvím Kazachstánu. Ruský zákaz jejího vývozu povede v Ukrajině k prudkému zvýšení jejích cen, protože země – opět podle ukrajinských novin – nemá prakticky žádnou zásobu pohanky. Představte si, kdyby se u nás najednou stalo totéž s bramborami? Co bychom vařili místo nich? Krupicovou kaši? Ale představte si třeba řízky s takovou kaší místo té typické bramborové.“

Přitom Rusko bylo pro Ukrajinu prakticky jediným jejím dodavatelem, protože byla také levnější než ukrajinská. „O celou polovinu! Nechci zde rozvádět řadu příčin, proč se na Ukrajině pěstuje pohanky tak málo, ač je to jeden ze základních zdrojů obživy místních obyvatel. Lidé si prostě zvykli na ruskou pohanku, protože tamní zemědělci ji dokázali pěstovat za podstatně nižších výrobních nákladů. Teď však budou platit za kilogram místo 25 až 50 hriven, taková je prostě cena od vlastních pěstitelů (hrivna rovná se 0,76 koruny –pozn. M. S.).

Třeba zaseješ, možná i sklidíš…

„Jejich produktivitu práce jsem dostatečně poznal, když jsem na Ukrajině žil a navštěvoval řadu kolchozů a sovchozů,“ vzpomíná dále Milan Syruček. Také jejich sdružení Vasilkovo, kterému předsedal můj přítel a snažil se mi vysvětlit, jak to v praxi chodí. Na jaře, když bylo krásné počasí, ideální pro setbu, však většina zemědělců mávla rukou: Je hezky, jde se na rybalku, tedy rybolov... To nebyla jediná výmluva, proč se na polích pracovalo tak špatně – v té době tam podnikali s tímto agrárním sdružením Holanďané, kteří si najali milion hektarů a chtěli místním ukázat, co vše se dá na jejich černozemi vypěstovat. Dovezli nejen svoji sadbu, ale především odborníky, kteří přísně kontrolovali dodržování technologických postupů a hlavně pracovní kázeň. Tak dokázali dosáhnout například u pšenice výnosu z hektaru až devadesát metráků, ačkoliv u místních to bylo tak dvaadvacet. Pět let tam podnikali s těmito výsledky a za dohodu, že jejich bude veškerá úroda, která přesáhne šedesát metráků z hektaru – a vydělávali na tom. Po pěti letech odešli a další rok klesla produkce na 48 metráků z hektaru a další rok se už vrátila do starých kolejí.“