Současné Rusko nepředstavuje - a ani se tak samo neprezentuje - klasickou západní liberální demokracii. V odborných kruzích se takový režim obvykle popisuje jako hybrid čili jako svérázná (a lokálně vzniklá) směs některých prvků autoritářství a demokracie. Hybridní režimy jsou v politologické literatuře chápány ve světovém měřítku za mnohem častější jev než čistá liberální demokracie, vzniklá v kontextu západní Evropy.

Základní ospravedlňujícím prvkem celého ruského systému jsou stále volby, které se logicky stávají klíčovou hrací plochou soutěže o moc. A to zcela jinak než tomu bylo v době sovětské vlády komunistické státostrany. Hlavním problémem ruských voleb je obecně řečeno jejich celková férovost, a to hlavně ve vztahu k opozici. A hlavním zájmem moci je pak – zase logicky – legitimita voleb. Vzhledem k tomu jsou každé volby v Rusku spojeny se sérií nových zákonných úprav, které se orientují právě na utvoření ad hoc hrací plochy a které často privilegují držitele moci.

V zimě 2011 a v prvních měsících roku 2012 si velká ruská města zažila vlnu protestního hnutí proti dosavadnímu politickému establishmentu v čele s Vladimirem Putinem. Rozbuškou protestů byla právě otázka parlamentních voleb a jejich důvěryhodnosti a zmanipulování. Mimochodem, podobně tomu bylo v případě řady „barevných revolucí“ v postsovětském prostoru včetně Ukrajiny. Bez ohledu na tento osten minulosti jsou ale nadcházející volby do Dumy v září 2016 klíčovou vnitropolitickou událostí současného Ruska.

Rok 2016 jako rok pravdy?

Bývalý hlavní politický technolog (spin-doktor) Kremlu Gleb Pavlovskij řekl nedávno v rozhovoru pro Gazetu.ru, že rok 2016 bude představovat pro současné Rusko a jeho režim „rok pravdy“ vzhledem k  problémům, se kterými se Kreml musí potýkat doma a k nimž patří jeho slovy situace, kde „nejsou peníze, není mobilita, není podpora a nejsou kompetentní kádři“. Pavlovskij tvrdí, že systém vládnutí (který mimochodem sám roky pomáhal utvářet a který zná jako svoje boty) potřebuje kriticky revizi a v roce 2016 vstupuje do konečné fáze (konečnou fázi ale nedefinuje jako katastrofu). Konkrétně volby by podle jeho slov mohly napomoci změně, pokud by se voliči rozhodli zcela změnit personální obsazení současné Dumy. Slova Pavlovského jistě nemusí být chápána přímočaře jako nějaké politické proroctví, ale brát je v potaz není na škodu vzhledem k jeho letité zkušenosti. Na druhou stranu je nutné dodat, že talentovaný politický manipulátor Pavlovskij se s Kremlem právě v důsledku problémů na přelomu roku 2011 a 2012 rozešel a od té doby platí za „nového kritika“ (ovšemže tolerovaného) kremelské politiky. Což v ruském prostředí není žádná rarita.

Momentálně se ruská domácí politika ocitá ve fázi přípravy voleb a podle všeho Kreml chápe nejenom význam voleb, ale hlavně jejich význam v současné, relativně sociálně a politicky citlivé situaci. Je si nicméně nutné uvědomit základní ruské specifikum – popularita prezidenta a jeho masová podpora nemusí a často nevypovídá o podpoře ruské vládě a dominantním politickým stranám v zemi. Na druhou stranu je tu ale další specifikum: v době krize se Rusové mají alespoň historicky tendenci seskupit kolem politického centra a státu.

Putin tváří voleb nebude

Oproti minulosti nebude v letošních volbách možné se ve volební kampani marketingově zaštiťovat osobnostmi, které nejsou kandidáty na stranických seznamech. Zákonnou úpravu v prosinci 2015 navrhli liberálně-demokratičtí poslanci s podporou Jednotného Ruska. To znamená, že se vládní Jednotné Rusko nepočítá s tím, že by podobně jako v minulých volbách masově využívalo Putina jako volební ikony. Ale mělo by to také znamenat, že opozice nebude moct využívat například osobnosti Alexeje Navalného, který kandidovat kvůli problémům se zákonem nemůže. Kritici pak zdůraznili, že o to vlastně šlo na prvním místě. Nicméně za úvahu stojí také to, že režimu se nehodí Putinův přímý vztah ke kandidujícímu Jednotnému Rusku už z principu, kdy prezident má být nestranický. Ve volbách 2011 byla situace jiná, protože Vladimir Putin byl tehdy premiérem a předsedou-nečlenem Jednotného Ruska, které má v Rusku pozici „strany moci“. Zpolitizovanost jeho postavení se tehdy Putinovi vymstila.

Důvěryhodnost voleb a krize

Kreml a jeho političtí spojenci si uvědomují význam důvěryhodnosti voleb a především jejich výsledků vzhledem k minulým zkušenostem a nové ruské realitě krize. Mnohem významnější než slova prezidenta, který důvěryhodnost voleb zvláště zmínil ve své poslední řeči k Dumě, jsou samozřejmě konkrétní činy. V posledních době došlo k významnému vývoji kolem personálního obsazení Centrální volební komise.

Z komise „byl odejit“ její dosavadní předseda Vladimir Čurov, který byl veřejností vnímán jako člověk spojený se „špinavými“ volbami v roce 2011. Navíc je známo, že špatně vycházel s kremelským „kurátorem“ politického procesu Vjačeslavem Volodinem. Putin jmenoval z pozice prezidenta do komise pět nových členů, z nichž 4 jsou úplní nováčci. Vedle toho se zdá pravděpodobné, že se novým předsedou komise snad stane současná ombudsmanka Ella Pamfilovová, která působí léta v oblasti ochrany lidských a občanských práv a v roce 2000 neúspěšně kandidovala na prezidenta Ruska. Zdá se, že Pamfilovová má renomé a představuje z hlediska Kremlu dobrý kompromis.

Strašák barevné revoluce

Naopak určitý poprask a kritiku vzbudila jiná iniciativa zaměřená na další regulaci nadcházejících voleb. Podle návrhu poslance za Sjednocené Rusko se na volebních okrscích budou smět pohybovat jenom novináři s akreditací. Oproti dosavadní praxi budou tedy novináři nuceni získat akreditaci a bude prověřováno to, zda se jedná o „skutečné“, tj. dlouhodobě působící novináře-profesionály. Tento krok chce podle autora oddělit „zrno od plev“ a zabránit tomu, aby se faktičtí pozorovatelé voleb (s dohlížecí rolí) schovávali za status novináře (kteří mají mít informační roli). Nicméně návrh vzbudil vlnu nervozity a spekulací o tom, do jaké míry může být zneužit k umlčení nepohodlných novinářů. Jeho dvojsečný smysl je třeba vidět v souvislosti s oficiálními obavami z vnějšího vměšování ze strany současné ruské vlády. A nejnověji také v této souvislosti lze vidět nervózní reakci na schůzku komunistického lídra Gennadije Zjuganova s americkým ambasadorem v Moskvě 9. března, kterou Zjuganov vysvětloval pod tlakem Jednotného Ruska běžnou rutinou. Měly se prý rutinně diskutovat komunistické perspektivy na nadcházející volby…

Návrat smíšeného systému

Už v roce 2014 došlo k další zásadní změně volební procedury. Do ruského politického systému se vrátil smíšený systém, ve kterém je část poslanců Dumy (225 poslanců) volená z kandidátních seznamů politických stran a další část (225 poslanců) potom na základě voleb jednomandátních okrsků. Obrazně jde o kombinaci systému, který v ČR známe ze senátních voleb a na druhé straně z klasických sněmovních voleb. V souvislosti s tím, že tento systém byl zrušený v roce 2004 jako součást konsolidačního po-beslanského balíčku, Kreml do určité míry s návratem jednomandátních okrsků vykalkulovaně riskuje vznik méně „konsolidovanější“, tj. snad nevyzpytatelnější Dumy než byl zvyklý mezi roky 2007 až 2016. Jde ale o kalkulaci nejspíše proto, že rozdělení kandidatur v jednomandátních okrscích by mohlo být v nejbližší budoucnosti otázkou dohody mezi parlamentními stranami a snad i opozicí.

Nejednotná opozice a její šance

Parlamentní volby mohou být příležitostí opozice a také systémových konkurentů (Spravedlivé Rusko, Liberálně-demokratická strana Ruska, Komunistická strana Ruska) na to posílit svoje politické postavení. Opoziční otázkou dne zůstávají dlouhodobé diskuze o tom, aby se ruská tzv. nesystémová, tedy především různě (neo)liberální opozice sjednotila. V zásadě dnes jde o tři politické subjekty – Jabloko, PARNAS a jen částečně také Pravoe dělo, které se chce před nadcházejícími volbami předefinovat na „stranu byznysu“. Příznačné je, že dnešní režim nemá podobně jako v jiných post-transformačních zemích žádnou vážnou levicovou konkurenci. Opoziční liberálové Dmitrij Gudkov a Vladimir Ryžkov a krátce před nimi další osobnosti znovu apelovali na to, aby se liberální, demokratická opozice sjednotila a šla do voleb společně jako jedna volební fronta. Prozatím Jabloko a PARNAS společně kooperují, ale další krok k volebnímu sjednocení těchto sil přes nejrůznější deklarace chybí. Zdá se tak, že se PARNAS ruského expremiéra Michaila Kasjanova prozatím rozhodl pro organizování vlastních primárek s akcentem na regionální politiky a podmínka Jabloka vstoupit pod egidu jeho kandidátek se mu zvláště nezamlouvá. Zakladatel Jabloka Grigorij Javlinskij, který chce v roce 2018 kandidovat na prezidenta, už se nechal velmi konkrétně slyšet, že sjednocení obou stran považuje za nemožné.

Klíčové je ovšem to, zda se těmto stranám podaří vystoupit ze začarovaného kruhu a zaujmout ruské voliče, a jistě také i to, jak velkou příležitost dostanou v rámci regulované volební soutěže. Pořád platí slova ruského politologa Borise Kapustina o tom, že „represivní podstata“ současného režimu a tradičně zakořeněné ruské nepřátelství vůči liberalismu zůstávají pseudoargumenty, které nevysvětlují krach liberálního Ruska jako projektu 90. let. „Pokud má být liberalismus v Rusku znovuzrozen, musí pochopit politické příčiny svého úpadku“, konstatoval už v roce 2008 s odkazem na kalamitu jelcinismu. Dodejme, že pokud bude (neo)liberální opozice stavět svoji kampaň jenom na otázkách obrany svobody, kvality demokracie a morální politice a nebude jasně definovat sociální a ekonomické problémy a jejich řešení ve vztahu ke státu jako ústřední ruské politické instituci, budou asi její volební šance dost malé nehledě na vládní regulace volební soutěže. Soudě podle posledního šetření nevládního Levada centra by liberálové měli velký problém získat 5 % hlasů potřebných k zastoupení v parlamentu. Nejlepším testem sociologických šetření jsou ale obvykle výsledky voleb…

(Zdroj: Centrální volební komise Ruské federace)