Editor webu New Eastern Europe Adam Reichardt zrecenzoval nejnovější knihu pojednávající o současné ruské propagandě. Hned na samém úvodu vzpomíná na rok 2009, kdy byl v polských novinách Gazeta Wyborcza zveřejněn dopis, adresovaný tehdy nově zvolenému americkému prezidentovi Baracku Obamovi.

V něm se intelektuálové napříč celou východní a střední Evropou vyjádřili, že je třeba dávat si pozor na směřování jejich zemí. Varovali, že je ještě příliš brzo na to předpokládat, že jdou pevně vstříc Západu. „Rusko je zpět jako revizionistická mocnost, sledující cíle 19. století za použití taktiky a metod století 21.,“ psali v dopise.

Podle Reichardta ani sami autoři dopisu nevěděli, jak blízko byli pravdě. Výsledkem byla krize na Ukrajině, které USA nedokázaly nijak zabránit. A následné postupné zapomínání ze strany nejedné západní země, které se projevilo například tím, když předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker napsal Vladimiru Putinovi dopis, ve kterém navrhoval prohloubení ekonomické spolupráce. Po teroristických útocích v Paříži také došlo k určitému uvolnění evropské politiky vůči Rusku.

Reichardt hodnotí Van Herpenovu knihu jako dobrý nástroj k pochopení toho, jak vlastně ruská propaganda funguje a které nástroje Kreml používá. Vidí ji jako hodnotný zdroj nápadů, přesto je však dobré k ní přistupovat s určitou skepsí.

• Celý text zde

„Klíčem k pochopení toho, jak v Rusku udělali z informací zbraň, je jejich přístup k měkké moci,“ podotýká Reichardt. Měkká moc je schopnost vypadat navenek atraktivně, skrze hudbu, filmy, kulturu, hodnoty, náboženství, cokoliv, co nepůsobí jako donucovací prostředek. Za Sovětského svazu byla součástí jeho měkké moci i komunistická ideologie, pro mnohé velmi lákavá. S jeho pádem se tato však vytratila.

Podle Van Herpena totiž Kreml vnímá svět černobíle. „Úspěch měkké moci Západu byl v Moskvě intepretován jako přímý výsledek protiruské politiky. Určití aktéři, jako neziskové organizace, média a špióni, byli vnímáni jako agenti, vynucující si západní ‚hodnoty‘ na jejich území, a jediný způsob, jak se s nimi vypořádat, bylo odpovědět stejně.“ Rusko zkrátka vzalo svou měkkou moc a celou ji otočilo proti Západu.

A to mnoha formami, ať již svou mezinárodní televizní stanicí RT, která na rozdíl od CNN či BBC, „nemá žurnalistické standardy a etiku“, lobbisty, kteří prosazují ruské zájmy v zahraničí, kterým byl například Henry Kissinger či spousty „užitečných idiotů“, kteří budou šířit agendu Kremlu skrze média. Dříve Rusko média i přímo kupovalo, to však nedopadlo dobře, tudíž se spokojilo jen s financováním eurospektických a extrémních stran.

Velkým prostředkem ruské měkké moci je i ortodoxní církev, skrze kterou si Kreml posvěcuje svoji zahraniční politiku a odlišné vnímání lidských práv v rozporu s těmi západními, které se Rusku snaží údajně vnutit právě západní civilizace.

Role měkké moci je ve 21. století možná větší než kdy dřív, díky neustálému toku informací na internetu a v médiích. „A Kreml selhává právě v tom, že nevidí pravou tvář měkké moci: je to moc sama o sobě; nelze ji kontrolovat, či manipulovat. Není to zbraň,“ píše Reichardt s tím, že moc myšlenek nelze nikdy zcela potlačit.