Gauck tam také mimo jiné prohlásil, že národní pocit viny Němcům pomohl získat zpět ztracenou důvěru v sebe sama, a co je prý ještě důležitější – navrátit důvěru v Německo jeho sousedům. Zástupci Ruska ale s tímto názorem nesouhlasí a publicista Vorošenin potom kritizoval v ruském tisku Německo za to, že Evropskou unii řídí direktivním způsobem, čehož důkazem je například vnucování uprchlických kvót všem jeho členům, a dále označil Spolkovou republiku za nástroj Washingtonu, pomocí kterého se snaží USA ovládat celou Evropu.

Jak tyto názory obou stran, tedy ruské i německé, hodnotí u nás lidé, kteří se historií 20. století zabývají, jsme se nejprve zeptali historického publicisty Zdeňka Čecha, jenž nám k celé záležitosti řekl: „Tomu, že byli ruští zástupci v šoku, se ani moc nedivím, protože na Rusy se dnes skoro oficiálně provozuje hra o čestných Rusech a nevyzpytatelné, občas i nepřátelské cizině. Jinak měl německý prezident Gauck pravdu, omluva nikdy neškodí, dokáže pohladit mezinárodní vztahy a v zásadě nic nestojí," myslí si.

Pak ale vysvětluje: „Rusům, v jejichž duši se slévá velmocenská hrdost s pocitem méněcennosti, je ovšem velice drahá jejich prestiž a omlouvat se na Gauckovu výzvu nikomu bezprostředně nebudou. A pokud například někoho zajímá ruský postoj k roku 1968 a k tehdejšímu vpádu do Československa, pak se k němu vyjádřil už Putinův předchůdce prezident Boris Jelcin. Prohlásil, že tehdy šlo o agresi sovětskou, nikoli ruskou. Což bylo samozřejmě dost pofidérní, protože Sovětský svaz byl vlastně jen jiným názvem ruského impéria, které se začalo budovat už v carských časech.“

Německo je znovu nejsilnější evropský stát, a tak se i chová

Na otázku ParlamentníchListů.cz, co si myslet o slovech prezidenta Gaucka k tomu, že Německo má už plnou důvěru svých nejbližších evropských sousedů, publicista Čech odpověděl: „Prezident Gauck je, jak známo, idealista. A původním povoláním duchovní. Nevím, zda v plné míře vnímá parametry mezinárodní politiky, které jaksi už z definice neobsahují moc laskavosti. Když se Německo v roce 1990 znovu sjednocovalo, byla z toho nesvá jak britská premiérka Thatcherová, tak tehdejší francouzský prezident Mitterrand. Německo je dnes prostě znovu nejsilnější evropský stát a taková země má vždycky velkou váhu a vůli prosadit svůj názor, i když se to ostatním nemusí líbit. Konkréta si k tomu do budoucna můžeme dosadit jakákoli,“ uvedl.

A dodal: „Nevím, proč by ty sousední země měly dnes mít nějakou zvláštní důvěru ve Spolkovou republiku. Němci přece ukázali, že si dělají, co chtějí. Přivedli si domů přes milion uprchlíků odevšad, čímž porušili pravidla EU zakotvená v tak řečených dublinských dohodách. Mnozí z těch lidí přijeli bez dokladů, a kdyby kdokoli z nich při registraci řekl, že je Abdalláh z Velvar, tak by ho asi pod tím jménem zapsali také. Navíc už desetitisíce migrantů vůbec nežijí tam, kde jim v Německu nabídli útočiště. Jsou bůhví kde a někteří z nich možná chystají něco zlého. Podle soudu německé rozvědky BND může být mezi nimi na patnáct set islamistů připravených zabíjet.“

K dalšímu dotazu PL, zda Německo skutečně funguje jako americký „policajt“ Evropy, pak historický publicista ještě dodal: „Myslím, že Němci si spíš hýčkají vlastní politické představy, než aby byli oddaným četníkem ve službách Washingtonu. A jestli byli ruští novináři dotčeni Gauckovou poznámkou o totalitarismu, pak to o jejich přílišném rozhledu nesvědčí, protože Putinův režim v Rusku vykazuje znaky autoritářsky řízeného, nikoli však totalitního státu. Ten se totiž v podmínkách kapitalistické ekonomiky ani moc nastolit nedá. V těchhle věcech se však asi nevyzná ani jinak úctyhodný a slušný pan Gauck.“

Vyčítá dnes někdo Americe Vietnam?

Na průběh vyhroceného postupimského fóra ale panují i jiné názory. Například publicista a levicový politik Josef Skála k němu konstatoval: „Tahle debata trpí fatální vadou na kráse. Trčí z ní zbabělý dvojí metr. Dožaduje se snad kdokoli po Německu, aby se omluvilo i za I. světovou válku? Za všechny koloniální masakry už před ní? Chce se snad cokoli podobného po Británii či Francii? A po té i za válku v Indočíně? Končila krátce předtím, než tekla krev i v Maďarsku. V Indočíně jí bylo o celý řád víc. Má snad pan Gauck kuráž žádat od Ameriky omluvy za Vietnam? Tolik lidských životů jako celá srpnová intervence v roce 1968 tam stála v průměru každé dvě až tři hodiny. Po zhruba desítku let nepřetržitě.“

Dále pedagog i známý místopředseda KSČM Skála ještě doplnil: „Diktát kolem uprchlických kvót jen přilil sud oleje do ohně plápolajícího už dlouho. Evropská integrace měla ve vínku to, že je hrází proti německé expanzi. V praxi je však stále víc právě jejím nástrojem. K čemu to vede i ekonomicky, hodnotí kriticky i lidé typu George Friedmana, šéfa americké agentury STRATFOR, zvané též ‚soukromá CIA‘. Být lídrem úspěšného seskupení předpokládá – píše ta šedá eminence – otevřít ostatním článkům vlastní trh, tím spíš těm průmyslově méně vyvinutým. Německo postupuje přesně opačně. Suverenitu i rozvoj ostatních evropských zemí podvazuje i řadou jiných cest. Zažene-li je do pasti, v jaké Řecko už vězí a jiní se do ní řítí, zachází s nimi pak jako s koloniemi už bez všech skrupulí. Zní-li tedy podobná moudra z německých úst, je to vrchol arogantního nevkusu. Jak s ohledem na německé dějiny, tak roli přihrbeného ministranta Velkého bratra, který je úkoluje přes ‚velkou louži‘.“