Při našem posledním rozhovoru jste řekl: „Když jaderná velmoc vyhlásí mobilizaci, tak to u mě není znak slabosti, ale spíše hrozba.“ Do jaké míry je tato hrozba ve světle dalších událostí reálná?

Bohužel reálná je a s přibývajícím tlakem na Rusko se jeví jako stále reálnější. Každopádně s ní je třeba počítat jako s jednou z možností.

Domníváte se, že pokud Rusko použije jaderné zbraně na Ukrajině, bude NATO automaticky a v každém případě reagovat stejně?

Určitě ne. Nic takového neočekávám. Úder nevystřídá okamžitý protiúder, aliance bude muset a chtít své další kroky zvážit – pokud k tomu tedy vůbec dojde a já stále věřím, že nikoliv.

Hovořili jsme rovněž o tom, že obrana hranic je pro Rusy svatá, že přes to lidově řečeno vlak nejede. Je to jasný signál, že za Putinem stanovené hranice ukrajinská noha nikdy nevstoupí?

Je to minimálně signál, že pro to Rusko učiní vše. Trvalým problémem Ruska v historii vlastně vždy bylo, že Rusové často přesně nevěděli, kam právě ty jejich hranice momentálně sahají, protože ta říše byla tak rozsáhlá. Dnes mají tedy výhodu v tom, že to vědět budou.

Když se podíváme na mapu, vidíme, že Putin si přivlastnil v podstatě vše klíčové z hlediska průmyslu – od Záporožské jaderné elektrárny až po obrovská naleziště plynu na Donbasu. Ukázalo to jasně, že za ruskou invazí byly primárně ekonomické důvody?

Neřekl bych, že to byly jenom nebo primárně ekonomické důvody. Důležitý byl především ten geopolitický aspekt. A speciálně pro Rusy to byl ten pocit, že si berou konečně zpátky něco, co jim podle jejich imperiálního způsobu myšlení náleží. To byl hlavní hnací motor.